Včera jsem tak nějak celý den věnovala svému nově vznikajícímu blogu o The Sims, takže se není čemu divit, když už mi k večeru padala víčka únavou a dokonce i když přišla mamka z práce domů, nebyla jsem schopná s ní vést smysluplnou konverzaci. Odpovědi typu ano - ne se nepočítají. A ak jsem do monitoru vejrala a v podstatě jsem nevnímala vůbec na co koukám. Tak mě napadlo, že si dám relaxační koupel...
Když jsem se čvachtala v teplé vodě, četla časopis, který mě vůbec nezaujal, napadlo mě, proč jsem vlastně nešla na procházku. Tak jsem se fakt hecla a vyfénovala vlasy a šup ven. Noční procházky při teplotě 0°C nejsou nic moc, nehledě na to, že bylo po dešti a trasa, kterou jsem šla, nesla známky nedávných povodní. Čehož jsem si ostatně všimla až když jsem došla k cíli... a já si pořád říkala, proč je ta cesta taková šikmá a proč je samé bláto a štěrk... No ale úspěšně bych si zasloužila bobříka odvahy, protože místa, kde nesvítí pouliční lampy, okolo vás jen les a šumění potůčku mohou být ve dne asi romantické, jenže v noci je to nic moc. Ani romantická hvězdná obloha moc nepomáhá.
A to jsem si ještě cestou vybavila vzpomínku na to, jak před pár lety z jednoho okolního lomu, kolem kterého jsem šla, lovili policajti po zimě pěkně napuchlou mrtvolu. No a fantazie jako zapracovala. Obzvlášť ta moje. No nebudu zdržovat dalšími podobnými vzpomínkami. Ale v pohodě. Taky celkem zajímavé bylo pozorovat, kolik stínů kolem vás vlastně jde, ale to bylo tím, že pouliční lampy byly daleko od cesty a tak moje osoba vrhala stínů víc než jeden :-)
No tak došla do vedlejší vesničky Žulové, byly to asi tři kilometry, ale stačily. Samozřejmě před očima mi ujel poslední vlak a mě se už chodit nechtělo, tak jsem musela 40 minut čekat na autobus. Ale to mi nějak nevadilo. Stála jsem zakuklená v kapuci na kamenné zastávce a koukala do blba a najednou jsem zpozorovala něco velkého a tlustého těsně před mým obličejem. Tak jsem rukou zamávala před tím tvorem. Já jsem si myslela, že to je něco létajícího, ale jak jsem ustoupila, tak to zvíře se pohnula na své pavučině směrem dolů a to už jsem zažívala dost velkou paniku. Odskočila jsem okamžitě zpod té střechy a nevadilo by mi ani kdyby venku padaly trakaře. Ten pavouk (fuj jen to slovo se mi těžko píše) byl fakt odpornej, velkej, tlustej a žlutej, takového jsem v životě neviděla, dokonce mi připadlo, že vypadá jako nějakej jedovatej.... brrrrr takhle jsem se snad ještě nikdy nelekla :-( Jako zážitek obrovskej a vydýchávala jsem to ještě doma než jsem usnula.
Tak a teď jsem to napsala a už na to nechci nikdy vzpomenout. Hehe to odporný zvíře mám vyfocený v telefonu, vypadá fakt hnusně.
Když jsem se čvachtala v teplé vodě, četla časopis, který mě vůbec nezaujal, napadlo mě, proč jsem vlastně nešla na procházku. Tak jsem se fakt hecla a vyfénovala vlasy a šup ven. Noční procházky při teplotě 0°C nejsou nic moc, nehledě na to, že bylo po dešti a trasa, kterou jsem šla, nesla známky nedávných povodní. Čehož jsem si ostatně všimla až když jsem došla k cíli... a já si pořád říkala, proč je ta cesta taková šikmá a proč je samé bláto a štěrk... No ale úspěšně bych si zasloužila bobříka odvahy, protože místa, kde nesvítí pouliční lampy, okolo vás jen les a šumění potůčku mohou být ve dne asi romantické, jenže v noci je to nic moc. Ani romantická hvězdná obloha moc nepomáhá.
A to jsem si ještě cestou vybavila vzpomínku na to, jak před pár lety z jednoho okolního lomu, kolem kterého jsem šla, lovili policajti po zimě pěkně napuchlou mrtvolu. No a fantazie jako zapracovala. Obzvlášť ta moje. No nebudu zdržovat dalšími podobnými vzpomínkami. Ale v pohodě. Taky celkem zajímavé bylo pozorovat, kolik stínů kolem vás vlastně jde, ale to bylo tím, že pouliční lampy byly daleko od cesty a tak moje osoba vrhala stínů víc než jeden :-)
No tak došla do vedlejší vesničky Žulové, byly to asi tři kilometry, ale stačily. Samozřejmě před očima mi ujel poslední vlak a mě se už chodit nechtělo, tak jsem musela 40 minut čekat na autobus. Ale to mi nějak nevadilo. Stála jsem zakuklená v kapuci na kamenné zastávce a koukala do blba a najednou jsem zpozorovala něco velkého a tlustého těsně před mým obličejem. Tak jsem rukou zamávala před tím tvorem. Já jsem si myslela, že to je něco létajícího, ale jak jsem ustoupila, tak to zvíře se pohnula na své pavučině směrem dolů a to už jsem zažívala dost velkou paniku. Odskočila jsem okamžitě zpod té střechy a nevadilo by mi ani kdyby venku padaly trakaře. Ten pavouk (fuj jen to slovo se mi těžko píše) byl fakt odpornej, velkej, tlustej a žlutej, takového jsem v životě neviděla, dokonce mi připadlo, že vypadá jako nějakej jedovatej.... brrrrr takhle jsem se snad ještě nikdy nelekla :-( Jako zážitek obrovskej a vydýchávala jsem to ještě doma než jsem usnula.
Tak a teď jsem to napsala a už na to nechci nikdy vzpomenout. Hehe to odporný zvíře mám vyfocený v telefonu, vypadá fakt hnusně.
