Daleko od tebe, koukám se na sebe.
Pravidelný dech mi něco ruší,
to vzpomínky na tebe, ty mě hned vzruší.
Rukou si přejedu po své tváři,
ten dotek byl elektrizující...
Prsty nechávám dal bloudit po tele
zavírám oči a slyším anděle
v nebi mi vyhrávající...
Ten dotyk má kouzlo, ten dotyk má moc.
Musím pokračovat, nečekám pomoc.
Cítím jak vzrušení mým tělem protéká,
horkost a rozkoš všude se rozlévá.
Kůže, tak hebká, pobízí mě dál,
křičí nepřestávej a já nepřestávám.
Jak ruce kloužou, mě unikne vzdech,
ležím tak bezmocná na zádech,
má touha si se mnou hraje,
avšak moje nitro přitom taje.
Co bylo potůčkem je silnou řekou,
která mě unáší a mě je blaženě..
Jen okamžik mě dělí být s tebou,
a prožívat milování společně.
Tahle básnička vznikla už asi před dvěma rokama.. Přesně si vzpomenu, že jsem seděla ve vlaku z Olomouce domů, byl večer a já se šíleně nudila a těšila se domů. No tak jsem psala smsku...
čtvrtek 29. listopadu 2007
pondělí 12. listopadu 2007
Pondělí
Máme tu pondělí. Pracovní týden znova od začátku. Ikdyž jak pro koho, já sice nemůžu říct, že bych měla málo práce, ale nikdo mi za ni nezaplatí :-D Tak po dlouhé době snad nebudu psát žádný depresivní příspěvek, své myšlenkové pochody se dneska taky nechám pro sebe.
V sobotu jsem nečekaně jela do Olomouce, to když mě bratránek pozval na house party, protože byl sám doma a asi se cítil smutný. Už jednou jsem mu to odmítla a v tu chvíli u sobotního oběda jsem si řekla, že to konec konců je výborný nápad. A tak jsem v pátek zažila parádní večer, s přáteli, co jsem šíleně dlouho neviděla. To když jsme se v hospodě haluzově potkali s Honzíkem a jeho partičkou. Byl tam i jeho kamarád Dominik, dvoutunový týpek a k tomu člen místních ultras Sigmy, se kterým jsem před necelým půlrokem vedla vzrušující debatu se sparťanskou šálou kolem krku...
Slečna číšnice stíhala horu panáků vodek a rumů obdivuhodně dobře. Co však nechápu je neustálé půjčování klíče na dámské toalety. Zvlášť když se najde borka, která se ožere do nepříčetnosti, zamkne se na WC a spí tam... Au au :-D Kolem druhé hodiny jsme se rozloučili a utíkali domů. Utíkali jako doslovně, protože tam byla kosa jako na Sibiři. Jen jsme došli domů, šel Luke na balkon kouřit a já udělat „menší“ svačinku. Pak že si pustíme nějakou muziku, no nějakej punk jsem poslouchat chvíli vydržela, ale pak jsme skákali na skáčko :-D Do toho jsme se pokoušeli odjezdit pár závodů na PSku, ale moc se nedařilo. Možná to bude tou krátkou (nebo dlouho?) zastávku na balkoně společně s fialkama.
Fakt nemám představu o tom, v kolik jsme šli spinkat, ale ráno se stávat nechtělo. A všude ten bordel :-D No když jsem se odpoledne vyštrachala na bus, všude kolem děsně chumelilo a na cestě už bylo taky slušných pár centimetrů bílého svinstva. Taky podle toho vypadala ta jízda domů... cestáři evidentně byli připraveni stejně jako loni a na cestě spousta sněhu, tvořili se kolony, okolo samé auto v příkopu, bouračky, spěchající sanity a sem tam i nějakej boreček, co v takovém počasí předjížděl jako zběsilý. Taky jsem dojela o hodinu a půl později, ale ráda, že jsem dojela vůbec... Stejně jsem to radši celé prospala :-D
Ale dneska se mi ten sníh a to bílo všude kam až oko dohlédlo moc líbilo. Asi si postavím sněhuláka :-)
V sobotu jsem nečekaně jela do Olomouce, to když mě bratránek pozval na house party, protože byl sám doma a asi se cítil smutný. Už jednou jsem mu to odmítla a v tu chvíli u sobotního oběda jsem si řekla, že to konec konců je výborný nápad. A tak jsem v pátek zažila parádní večer, s přáteli, co jsem šíleně dlouho neviděla. To když jsme se v hospodě haluzově potkali s Honzíkem a jeho partičkou. Byl tam i jeho kamarád Dominik, dvoutunový týpek a k tomu člen místních ultras Sigmy, se kterým jsem před necelým půlrokem vedla vzrušující debatu se sparťanskou šálou kolem krku...
Slečna číšnice stíhala horu panáků vodek a rumů obdivuhodně dobře. Co však nechápu je neustálé půjčování klíče na dámské toalety. Zvlášť když se najde borka, která se ožere do nepříčetnosti, zamkne se na WC a spí tam... Au au :-D Kolem druhé hodiny jsme se rozloučili a utíkali domů. Utíkali jako doslovně, protože tam byla kosa jako na Sibiři. Jen jsme došli domů, šel Luke na balkon kouřit a já udělat „menší“ svačinku. Pak že si pustíme nějakou muziku, no nějakej punk jsem poslouchat chvíli vydržela, ale pak jsme skákali na skáčko :-D Do toho jsme se pokoušeli odjezdit pár závodů na PSku, ale moc se nedařilo. Možná to bude tou krátkou (nebo dlouho?) zastávku na balkoně společně s fialkama.
Fakt nemám představu o tom, v kolik jsme šli spinkat, ale ráno se stávat nechtělo. A všude ten bordel :-D No když jsem se odpoledne vyštrachala na bus, všude kolem děsně chumelilo a na cestě už bylo taky slušných pár centimetrů bílého svinstva. Taky podle toho vypadala ta jízda domů... cestáři evidentně byli připraveni stejně jako loni a na cestě spousta sněhu, tvořili se kolony, okolo samé auto v příkopu, bouračky, spěchající sanity a sem tam i nějakej boreček, co v takovém počasí předjížděl jako zběsilý. Taky jsem dojela o hodinu a půl později, ale ráda, že jsem dojela vůbec... Stejně jsem to radši celé prospala :-D
Ale dneska se mi ten sníh a to bílo všude kam až oko dohlédlo moc líbilo. Asi si postavím sněhuláka :-)
Kapitola 2 - Vznik náboženství: Předdynastická a Archaická doba, asi 5000 – 2686 př. Kr.
Náboženské organizace živých
Stejně jako v Předdynastické době se mnohem lépe dochovaly doklady o pohřebních náboženských praktikách než informace vztahující se k božským kultům a uctívání. Jeden typ náboženské stavby, který existoval v době prvních dynastií, představují „božské pevnosti“, jež hrály v raném státu významnou roli.18 Mohlo se jednat o místa, kde se shromažďovaly skupiny bohů v podobě jejich standart, emblémů či praporů, aby se účastnily důležitých obřadů.
„Pevnosti“ sestávaly z rozlehlého, převážně prázdného dvora, obklopeného cihlovými, panelovými zdmi; posvátný pahorek uvnitř tohoto ohrazení představoval místo, kde král mohl stát uprostřed bohů. Tato božstva, známá společně jako „následovníci Horovi“, vystupovala jako pozemská vtělení starobylých nebeských a sokolích bohů a následovala krále a jeho věrné.
Symboly bohů se zřejmě přivážely z různých provincií na lodích do pevností, jež mohly existovat v klíčových centrech jako v Abydu, v Héliopoli a v Hierakonpoli. Takové cesty se asi podnikaly ve spojitosti s vybíráním daní, jež se konalo každé dva roky, kdy se do pevností dopravovaly výnosy. Shromáždění bohů se zřejmě účastnilo redistribuce zboží a bylo připraveno přijmout královskou oběť a uctívání, aby na oplátku zachovalo svou přízeň. „Následovníci Horovi“ asi také hráli významnou úlohu při svátku sed, který oslavoval jubileum krále a obrozoval jeho život a vládu. Bohové a kněží, kteří jej doprovázeli, asi také cestovali po řece do pevnosti, aby sehráli hlavní rituální roli při obnovování královské moci na tomto světě i v příštím životě. Pevnost mohla mít ještě další funkci jako místo rituálního zabíjení válečných zajatců a pouštních zvířat.
Některá božstva uctívaná v pozdějších dobách měla svůj kult již v archaickém Egyptě. Bohyně Vadžet a Nechbet, ochranné bohyně dvou předdynastických království, i nadále chránily krále; již byla uctívána i bohyně psaní Sešat a bylo asi také založeno kultovní centrum Ptaha v Memfidě. Hlavním královským ochráncem v Archaické době byl sokolí bůh Hor, zatímco Re (jehož kult dominoval ve Staré říši) již mohl převzít centrum v Héliopoli, které bylo původně zasvěceno bohu Atumovi. Rozvíjel se rovněž kult bohyně lovu a války Neity; vyobrazení jejího raného chrámu na destičce z hrobky Hora-Ahy v Abydu19 zachycuje rysy raných kultovních svatyní. Byla interpretována coby svatyně postavená z proutí, avšak umělecké provedení spíše svědčí o pevnější konstrukci.20
Podobná vyobrazení na slonovinových či ebenových destičkách a válcovitých pečetítkách přinášejí o těchto svatyních a raných chrámech pouze omezené doklady, avšak v Abydu a Hierakonpoli byly objeveny pozůstatky skutečných staveb. V návaznosti na předdynastickou tradici byly tyto stavby zřejmě budovány z kombinovaných materiálů (jež v Archaické době mohly zahrnovat cihlové zdivo, stropy z dřevěných trámů a dřevěné dveře).
Každá svatyně obsahující kultovní obraz měla zaoblenou střechu a stála v zadní části otevřeného dvora obehnaného plotem. U vstupu do ohrazení se tyčily dvě žerdi s připevněnými prapory a uprostřed dvora před svatyní se nacházel další stožár, na němž byl vyvěšen božský emblém. Žerď se nakonec stala hieroglyfickým znakem pro slovo necer, které znamená „bůh“. Pozdější kamenné chrámy kopírovaly hlavní architektonický plán a rysy těchto raných svatyní.
Takováto kultovní centra asi v Archaické době existovala ve většině vesnic, měst a komunit a představovala místa, kde náčelníci komunit mohli provádět obřady pro místní božstva. I přes nedostatek přesvědčivých dokladů se zdá pravděpodobné, že tyto obřady měly tutéž podobu jako pozdější rituály, kdy kněží jakožto zástupci krále předkládali jídlo a ošacení soše boha v chrámu, aby dosáhli materiálního užitku pro krále a jeho lid. Jako v pozdějších chrámech se rané obřady zřejmě prováděly na pravidelném denním základě a doklady na Palermské desce dokonale naznačují, že již existovaly zavedené svátky, při nichž se božské sochy slavnostně nosily mezi věřícími.
Pohřební zvyklosti v Archaické době
Hlavní architektonický vývoj v pohřební architektuře této doby představuje zavedení mastab jako „domů“ pro zemřelé. Během Archaické doby rozlišujeme šest hlavních fází vývoje podoby hrobky21 a další dělení v jejich rámci odráží postavení majitele – králů, velmožů, šlechticů, nižších úředníků, řemeslníků a rolníků.
Velké úsilí bylo vyvíjeno k zabezpečení pohřební výbavy před vykradači: substruktura se stala hlubší, a protože majitel nyní nahromadil rozvinutější a početnější pohřební výbavu, rozměry superstruktury narostly a na východní straně se budovalo schodiště umožňující přímý přístup do pohřební komory. Jelikož však skladiště v superstruktuře byla příliš zranitelná vůči zlodějům, přestala se využívat a všechny předměty se začaly ukládat do pohřební komory, kromě zásob potravin, jež se skladovaly v okolních místnostech.
Na konci 2. dynastie se standardizoval typ hrobky používaný pro krále a velmože. Pohřební výbava v královských hrobkách se nadále rozvíjela, avšak v nekrálovských hrobkách zaznamenala pokles a majitelé začali vyjadřovat své postavení a bohatství samotnou strukturou hrobky spíše než jejím obsahem. V substruktuře se často nacházela obdoba přijímacího sálu, pokojů pro hosty, ložnice majitele, kterou představovala pohřební komora, obývacího pokoje a ženských pokojů, s koupelny a záchodu přístupných jak z ložnice majitele, tak z ženských pokojů. Hrobky měla zjevně sloužit jako „dům“ pro zemřelého majitele a zřejmě odrážela podobu příbytků, jež vyšší vrstvy užívaly za života.
Hlavním stavebním materiálem zůstávaly cihly, ačkoli hojný a dostupný byl i vápenec. Studie kamenných staveb, jako například řady kamenných hrobek z Archaické doby, které odkryl Zaki Saad v letech 1942 – 54, ukazují, že kámen se v tomto období používal jen zřídka.22 Technická zručnost v práci s kamenem a motivace budovat trvalé a bezpečné hrobky zjevně existovala již v 1. dynastii, avšak hrobky postavené celé z kamene se objevují až na konci Archaické doby nebo na počátku Staré říše. To je snad možné vysvětlit skutečností, že nepálené cihly byly považovány za obzvláště posvátný materiál pro pohřební příbytky. Stavění z kamene by se mohlo rozvíjet rychleji v jiném náboženském kontextu; Palermská deska například zaznamenává, že ve 2. dynastii byl vybudován kamenný chrám a v Hierakonpoli a el-Kábu byly nalezeny žulové reliéfy a další architektonické fragmenty, jež svědčí o raném rozvoji využívání kamene v chrámové architektuře.
Hrobky se nadále zaopatřovaly zásobami pro posmrtný život majitele. Pohybovaly se od jednoduchých předmětů ukládaných do jámových hrobů rolníků až po propracované výbavy nacházející se v hrobkách králů a velmožů. Veškeré snahy směřovaly k zajištění trvalého zdroje potravin pro zemřelého a některé pohřby zahrnovaly hotové pokrmy nachystané na miskách a rezervní zásoby uložené v okolních místnostech. Příbuzní zemřelého navíc přinášeli obětiny jídla, které nechávali před nikami vytvořenými ve vnějších zdech hrobky. I tyto zdroje potravy však mohly ustat, jestliže žijící příbuzní zanedbávali své povinnosti, takže aby byl zemřelý uchráněn před věčným hladověním, byly mu zajištěny „magické“ zásoby v podobě „menu“ sepsaného na stéle (kámen se zaobleným vrškem), která byla umístěna v jeho hrobce.
Egypťané věřili, že k získávání duchovní potravy z těchto obětin se musela duše zemřelého nebo jeho životní síla periodicky navracet do hrobky, aby se krmila z těchto zásob. Proto bylo nutné zachovat tělo majitele v dobrém stavu, aby jej duše mohla snadno poznat. V raných jámových hrobech (které většina obyvatel dosud používala) horko a sucho písku, který tělo obklopoval, zajistily uchování přirozenou cestou tím, že vysušily tkáně dříve, než měly čas se rozkládat. S budováním cihlových pohřebních komor v mastabách již však těla nezůstávala neporušená a Egypťané po několik set let hledali alternativní metodu k uchování těl, až nakonec začali využívat chemické činitele k vysušování.
V Archaické době je možné rozeznat různé experimentální fáze tohoto procesu, od přirozeného až k umělému uchování těl. U královské rodiny a významných velmožů se objevují snahy zachránit živoucí vzhled zemřelého rekonstruováním tvarů a linií jeho těla. Okolo těla se připevňovaly plátěné vycpávky a obinadla namočeného do pryskyřičné hmoty, aby se znovu vytvaroval obličej, trup a údy. Paže, nohy a prsty byly pečlivě a jednotlivě ovinuty a na vytvarovanou tvář, genitálie a prsa byly namalovány detaily.
Tělo bylo ve fetální pozici umístěno na lůžko nebo do dřevěné rakve tvaru příbytku v pohřební komoře. Jako další opatření pro uchování podoby majitele pro případ, že by jeho zavinuté tělo bylo poškozeno nebo zničeno, začali příslušníci královské rodiny zahrnovat do své pohřební výbavy také dřevěné sochy v téměř životní velikosti.
Královská pohřebiště
Místo královských pohřbů v Archaické době je předmětem vášnivých diskusí. Nejvýznamnějším náboženským centrem Egypta zůstalo i po sjednocení město Cenej, starobylé hlavní město v oblasti Abydu, kde vzkvétala předdynastická nakádská kultura. Raně dynastičtí králové si uchovali silné spojení s oblastí Abydu, i když vládli z Memfidy.
Oblast královského pohřebiště v Abydu na nalezišti Umm el-Káb („Matka střepů“) poprvé zkoumal francouzský archeolog Amélinau roku 1895. Odkryl zde řadu cihlových hrbek, jež patřily několika raným králům, avšak nejprve je chybně považoval za hrobky těch, kteří vládli před sjednocením. Roku 1899 získal koncesi na obnovení prací na tomto nalezišti britský archeolog Petrie a o třináct let později Naville a Peet zkoumali části naleziště a objevili osm rozlehlých hrobových komplexů z 1. a 2. dynastie a několik malých předdynastických hrobek.
Publikace hrobek zahrnující jejich plány a nálezy včetně kamenných nádob s nápisy, stél, pečetí uzavírajících nádoby, slonovinových a ebenových destiček, je umožnily datovat do Archaické doby spíše než do Předdynastické doby. Nápisy na předmětech přinesly jména jedné královny, všech králů 1. dynastie a dvou králů 2. dynastie. Tato jména byla následně identifikována s ranými vládci, jež uvádí Manéthó a kteří byli spojováni s Cenejí. V hrobkách nebyly objeveny žádné lidské pozůstatky, to však lze vysvětlit jejich vypleněním a působením dravých zvířat. Památky v Abydu byly tedy označeny za místa pohřbu raně dynastických vládců, kteří byli ke svému poslednímu odpočinku přivezeni do velkého náboženského střediska Ceneje.
Tato domněnka nebyla zpochybněna až do té doby, kdy Emery23 odkryl velké a působivé mastaby ze stejného období v Sakkáře, kde prováděl vykopávky od roku 1938. Nalezl zde řadu dvanácti mastab s vedlejšími pohřby. Byly mnohem větší a složitější než hrobky v Abydu a předměty nalezené uvnitř potvrdily, že pocházejí z 1. dynastie. Emery nalezl kosterní pozůstatky, ale majitelé hrobek zůstali nejistí, protože doprovodné písemné doklady pouze spojovaly každou hrobku se specifickou vládou, nikoli s jednotlivými královskými majiteli. Nebyly objeveny žádné stély, jež by přinesly rozhodující důkazy, takže převládl názor, že sakkárské hrobky mohly patřit dvořanům z této doby.
Nedávné výzkumy24 na pohřebištích v Umm el-Kábu nicméně přinesly nové informace, jež by snad nakonec mohly vyřešit spory ohledně dvou skupin královských památek. Jedním možným vysvětlením je, že jak v Abydu, tak i v Sakkáře se jednalo o královské pohřební stavby, ale těla byla pohřbena v Sakkáře, příhodně v blízkosti královské rezidence v Memfidě, kdežto hrobky v Abydu představovaly kenotafy. To by zdůraznilo trvající dynastické spojení s Abydem a rovněž odráželo postavení krále coby vládce Horního i Dolního Egypta.
Na obou místech se nacházely vedlejší hroby služebníků, řemeslníků a zvířat, kteří měli doprovázet svého královského pána na onen svět. V Abydu, kde bylo více než 1300 vedlejších hrobů, dostatek archeologických dokladů prokázal, že tyto pohřby byly současné se smrtí majitele, protože hrobová struktura byla vybudována nad hlavním pohřbem i nad vedlejšími pohřby. Nápisy na doprovodných stélách uvádějí jména jednotlivých majitelů hrobek a někdy také pohlaví a další podrobnosti a prokazují, že tyto hroby obsahovaly mnoho žen a rovněž válečné zajatce, trpaslíky a psy.
V Sakkáře bylo vedlejších hrobů méně, ale přítomnost nástrojů u některých pohřbů značí, že zde byli pohřbeni zruční řemeslníci, aby zajistili pracovní síly na trvalé opravy a údržbu hrobky. Těla ovinutá v plátně byla pohřbená ve skrčené poloze, uložená v dřevěných rakvích a zaopatřená pro posmrtný život potravou a toaletními předměty.
Podle dokladů, jež poskytují těla, se zdá, že tito služebníci byli v okamžiku pohřbu již mrtví, a to zřejmě následkem požití jedu. Tento zvyk hromadného pohřbívání se udržel déle na jihu a dosáhl svého vrcholu v Abydu za vlády krále Džera, jehož komplex zahrnoval přes 500 vedlejších pohřbů. Tento obyčej nicméně skončil s Archaickou dobou a v pozdějších hrobkách se na místo těchto lidských obětí objevují modelové figurky služebníků, představujících náhradní pracovníky.
Na pohřebištích v Abydu se vyskytují také pohřby lodi. Roku 1991 bylo objeveno dvanáct mělkých lodních jam25: každá obsahovala dřevěný trup, z nichž většina vyčnívala nad povrch země, a celá struktura byla obehnána silným cihlovým obložením ve tvaru lodi. Tyto lodě mohou pocházet z 1. dynastie a podobné menší hroby lodí spojené s elitními pohřby z Archaické doby již byly nalezeny také v Sakkáře a Heluánu.
Účel pohřbů lodí zůstává nejasný: některé mohly hrát roli v pohřebním kultu panovníka v prvních dynastiích a jejich praktickým účelem mohlo být přepravení těla zemřelého při jeho poslední cestě před tím, než byly pohřbeny v jeho zádušním komplexu. Ve Staré říši však lodě nacházené ve spojení s pyramidovými komplexy pravděpodobně sloužily jako sluneční, lunární a hvězdné bárky k přepravě krále na nebesích a v podsvětí, a naplňovaly tak v této době praktické i mytologické záměry.
Přítomnost raně dynastických pohřbů lodí neprokazuje jednoznačně, že již existoval sluneční kult a představa, že významní majitelé hrobek stráví část své věčnosti objížděním nebes ve slunečních bárkách a část svého trvalého bytí v hrobce. Rané pohřby lodí v Abydu nicméně naznačují, že již vznikaly některé pohřební rysy, jež se později vyvinuly v hlavní součásti pyramidových komplexů Staré říše.
Stejně jako v Předdynastické době se mnohem lépe dochovaly doklady o pohřebních náboženských praktikách než informace vztahující se k božským kultům a uctívání. Jeden typ náboženské stavby, který existoval v době prvních dynastií, představují „božské pevnosti“, jež hrály v raném státu významnou roli.18 Mohlo se jednat o místa, kde se shromažďovaly skupiny bohů v podobě jejich standart, emblémů či praporů, aby se účastnily důležitých obřadů.
„Pevnosti“ sestávaly z rozlehlého, převážně prázdného dvora, obklopeného cihlovými, panelovými zdmi; posvátný pahorek uvnitř tohoto ohrazení představoval místo, kde král mohl stát uprostřed bohů. Tato božstva, známá společně jako „následovníci Horovi“, vystupovala jako pozemská vtělení starobylých nebeských a sokolích bohů a následovala krále a jeho věrné.
Symboly bohů se zřejmě přivážely z různých provincií na lodích do pevností, jež mohly existovat v klíčových centrech jako v Abydu, v Héliopoli a v Hierakonpoli. Takové cesty se asi podnikaly ve spojitosti s vybíráním daní, jež se konalo každé dva roky, kdy se do pevností dopravovaly výnosy. Shromáždění bohů se zřejmě účastnilo redistribuce zboží a bylo připraveno přijmout královskou oběť a uctívání, aby na oplátku zachovalo svou přízeň. „Následovníci Horovi“ asi také hráli významnou úlohu při svátku sed, který oslavoval jubileum krále a obrozoval jeho život a vládu. Bohové a kněží, kteří jej doprovázeli, asi také cestovali po řece do pevnosti, aby sehráli hlavní rituální roli při obnovování královské moci na tomto světě i v příštím životě. Pevnost mohla mít ještě další funkci jako místo rituálního zabíjení válečných zajatců a pouštních zvířat.
Některá božstva uctívaná v pozdějších dobách měla svůj kult již v archaickém Egyptě. Bohyně Vadžet a Nechbet, ochranné bohyně dvou předdynastických království, i nadále chránily krále; již byla uctívána i bohyně psaní Sešat a bylo asi také založeno kultovní centrum Ptaha v Memfidě. Hlavním královským ochráncem v Archaické době byl sokolí bůh Hor, zatímco Re (jehož kult dominoval ve Staré říši) již mohl převzít centrum v Héliopoli, které bylo původně zasvěceno bohu Atumovi. Rozvíjel se rovněž kult bohyně lovu a války Neity; vyobrazení jejího raného chrámu na destičce z hrobky Hora-Ahy v Abydu19 zachycuje rysy raných kultovních svatyní. Byla interpretována coby svatyně postavená z proutí, avšak umělecké provedení spíše svědčí o pevnější konstrukci.20
Podobná vyobrazení na slonovinových či ebenových destičkách a válcovitých pečetítkách přinášejí o těchto svatyních a raných chrámech pouze omezené doklady, avšak v Abydu a Hierakonpoli byly objeveny pozůstatky skutečných staveb. V návaznosti na předdynastickou tradici byly tyto stavby zřejmě budovány z kombinovaných materiálů (jež v Archaické době mohly zahrnovat cihlové zdivo, stropy z dřevěných trámů a dřevěné dveře).
Každá svatyně obsahující kultovní obraz měla zaoblenou střechu a stála v zadní části otevřeného dvora obehnaného plotem. U vstupu do ohrazení se tyčily dvě žerdi s připevněnými prapory a uprostřed dvora před svatyní se nacházel další stožár, na němž byl vyvěšen božský emblém. Žerď se nakonec stala hieroglyfickým znakem pro slovo necer, které znamená „bůh“. Pozdější kamenné chrámy kopírovaly hlavní architektonický plán a rysy těchto raných svatyní.
Takováto kultovní centra asi v Archaické době existovala ve většině vesnic, měst a komunit a představovala místa, kde náčelníci komunit mohli provádět obřady pro místní božstva. I přes nedostatek přesvědčivých dokladů se zdá pravděpodobné, že tyto obřady měly tutéž podobu jako pozdější rituály, kdy kněží jakožto zástupci krále předkládali jídlo a ošacení soše boha v chrámu, aby dosáhli materiálního užitku pro krále a jeho lid. Jako v pozdějších chrámech se rané obřady zřejmě prováděly na pravidelném denním základě a doklady na Palermské desce dokonale naznačují, že již existovaly zavedené svátky, při nichž se božské sochy slavnostně nosily mezi věřícími.
Pohřební zvyklosti v Archaické době
Hlavní architektonický vývoj v pohřební architektuře této doby představuje zavedení mastab jako „domů“ pro zemřelé. Během Archaické doby rozlišujeme šest hlavních fází vývoje podoby hrobky21 a další dělení v jejich rámci odráží postavení majitele – králů, velmožů, šlechticů, nižších úředníků, řemeslníků a rolníků.
Velké úsilí bylo vyvíjeno k zabezpečení pohřební výbavy před vykradači: substruktura se stala hlubší, a protože majitel nyní nahromadil rozvinutější a početnější pohřební výbavu, rozměry superstruktury narostly a na východní straně se budovalo schodiště umožňující přímý přístup do pohřební komory. Jelikož však skladiště v superstruktuře byla příliš zranitelná vůči zlodějům, přestala se využívat a všechny předměty se začaly ukládat do pohřební komory, kromě zásob potravin, jež se skladovaly v okolních místnostech.
Na konci 2. dynastie se standardizoval typ hrobky používaný pro krále a velmože. Pohřební výbava v královských hrobkách se nadále rozvíjela, avšak v nekrálovských hrobkách zaznamenala pokles a majitelé začali vyjadřovat své postavení a bohatství samotnou strukturou hrobky spíše než jejím obsahem. V substruktuře se často nacházela obdoba přijímacího sálu, pokojů pro hosty, ložnice majitele, kterou představovala pohřební komora, obývacího pokoje a ženských pokojů, s koupelny a záchodu přístupných jak z ložnice majitele, tak z ženských pokojů. Hrobky měla zjevně sloužit jako „dům“ pro zemřelého majitele a zřejmě odrážela podobu příbytků, jež vyšší vrstvy užívaly za života.
Hlavním stavebním materiálem zůstávaly cihly, ačkoli hojný a dostupný byl i vápenec. Studie kamenných staveb, jako například řady kamenných hrobek z Archaické doby, které odkryl Zaki Saad v letech 1942 – 54, ukazují, že kámen se v tomto období používal jen zřídka.22 Technická zručnost v práci s kamenem a motivace budovat trvalé a bezpečné hrobky zjevně existovala již v 1. dynastii, avšak hrobky postavené celé z kamene se objevují až na konci Archaické doby nebo na počátku Staré říše. To je snad možné vysvětlit skutečností, že nepálené cihly byly považovány za obzvláště posvátný materiál pro pohřební příbytky. Stavění z kamene by se mohlo rozvíjet rychleji v jiném náboženském kontextu; Palermská deska například zaznamenává, že ve 2. dynastii byl vybudován kamenný chrám a v Hierakonpoli a el-Kábu byly nalezeny žulové reliéfy a další architektonické fragmenty, jež svědčí o raném rozvoji využívání kamene v chrámové architektuře.
Hrobky se nadále zaopatřovaly zásobami pro posmrtný život majitele. Pohybovaly se od jednoduchých předmětů ukládaných do jámových hrobů rolníků až po propracované výbavy nacházející se v hrobkách králů a velmožů. Veškeré snahy směřovaly k zajištění trvalého zdroje potravin pro zemřelého a některé pohřby zahrnovaly hotové pokrmy nachystané na miskách a rezervní zásoby uložené v okolních místnostech. Příbuzní zemřelého navíc přinášeli obětiny jídla, které nechávali před nikami vytvořenými ve vnějších zdech hrobky. I tyto zdroje potravy však mohly ustat, jestliže žijící příbuzní zanedbávali své povinnosti, takže aby byl zemřelý uchráněn před věčným hladověním, byly mu zajištěny „magické“ zásoby v podobě „menu“ sepsaného na stéle (kámen se zaobleným vrškem), která byla umístěna v jeho hrobce.
Egypťané věřili, že k získávání duchovní potravy z těchto obětin se musela duše zemřelého nebo jeho životní síla periodicky navracet do hrobky, aby se krmila z těchto zásob. Proto bylo nutné zachovat tělo majitele v dobrém stavu, aby jej duše mohla snadno poznat. V raných jámových hrobech (které většina obyvatel dosud používala) horko a sucho písku, který tělo obklopoval, zajistily uchování přirozenou cestou tím, že vysušily tkáně dříve, než měly čas se rozkládat. S budováním cihlových pohřebních komor v mastabách již však těla nezůstávala neporušená a Egypťané po několik set let hledali alternativní metodu k uchování těl, až nakonec začali využívat chemické činitele k vysušování.
V Archaické době je možné rozeznat různé experimentální fáze tohoto procesu, od přirozeného až k umělému uchování těl. U královské rodiny a významných velmožů se objevují snahy zachránit živoucí vzhled zemřelého rekonstruováním tvarů a linií jeho těla. Okolo těla se připevňovaly plátěné vycpávky a obinadla namočeného do pryskyřičné hmoty, aby se znovu vytvaroval obličej, trup a údy. Paže, nohy a prsty byly pečlivě a jednotlivě ovinuty a na vytvarovanou tvář, genitálie a prsa byly namalovány detaily.
Tělo bylo ve fetální pozici umístěno na lůžko nebo do dřevěné rakve tvaru příbytku v pohřební komoře. Jako další opatření pro uchování podoby majitele pro případ, že by jeho zavinuté tělo bylo poškozeno nebo zničeno, začali příslušníci královské rodiny zahrnovat do své pohřební výbavy také dřevěné sochy v téměř životní velikosti.
Královská pohřebiště
Místo královských pohřbů v Archaické době je předmětem vášnivých diskusí. Nejvýznamnějším náboženským centrem Egypta zůstalo i po sjednocení město Cenej, starobylé hlavní město v oblasti Abydu, kde vzkvétala předdynastická nakádská kultura. Raně dynastičtí králové si uchovali silné spojení s oblastí Abydu, i když vládli z Memfidy.
Oblast královského pohřebiště v Abydu na nalezišti Umm el-Káb („Matka střepů“) poprvé zkoumal francouzský archeolog Amélinau roku 1895. Odkryl zde řadu cihlových hrbek, jež patřily několika raným králům, avšak nejprve je chybně považoval za hrobky těch, kteří vládli před sjednocením. Roku 1899 získal koncesi na obnovení prací na tomto nalezišti britský archeolog Petrie a o třináct let později Naville a Peet zkoumali části naleziště a objevili osm rozlehlých hrobových komplexů z 1. a 2. dynastie a několik malých předdynastických hrobek.
Publikace hrobek zahrnující jejich plány a nálezy včetně kamenných nádob s nápisy, stél, pečetí uzavírajících nádoby, slonovinových a ebenových destiček, je umožnily datovat do Archaické doby spíše než do Předdynastické doby. Nápisy na předmětech přinesly jména jedné královny, všech králů 1. dynastie a dvou králů 2. dynastie. Tato jména byla následně identifikována s ranými vládci, jež uvádí Manéthó a kteří byli spojováni s Cenejí. V hrobkách nebyly objeveny žádné lidské pozůstatky, to však lze vysvětlit jejich vypleněním a působením dravých zvířat. Památky v Abydu byly tedy označeny za místa pohřbu raně dynastických vládců, kteří byli ke svému poslednímu odpočinku přivezeni do velkého náboženského střediska Ceneje.
Tato domněnka nebyla zpochybněna až do té doby, kdy Emery23 odkryl velké a působivé mastaby ze stejného období v Sakkáře, kde prováděl vykopávky od roku 1938. Nalezl zde řadu dvanácti mastab s vedlejšími pohřby. Byly mnohem větší a složitější než hrobky v Abydu a předměty nalezené uvnitř potvrdily, že pocházejí z 1. dynastie. Emery nalezl kosterní pozůstatky, ale majitelé hrobek zůstali nejistí, protože doprovodné písemné doklady pouze spojovaly každou hrobku se specifickou vládou, nikoli s jednotlivými královskými majiteli. Nebyly objeveny žádné stély, jež by přinesly rozhodující důkazy, takže převládl názor, že sakkárské hrobky mohly patřit dvořanům z této doby.
Nedávné výzkumy24 na pohřebištích v Umm el-Kábu nicméně přinesly nové informace, jež by snad nakonec mohly vyřešit spory ohledně dvou skupin královských památek. Jedním možným vysvětlením je, že jak v Abydu, tak i v Sakkáře se jednalo o královské pohřební stavby, ale těla byla pohřbena v Sakkáře, příhodně v blízkosti královské rezidence v Memfidě, kdežto hrobky v Abydu představovaly kenotafy. To by zdůraznilo trvající dynastické spojení s Abydem a rovněž odráželo postavení krále coby vládce Horního i Dolního Egypta.
Na obou místech se nacházely vedlejší hroby služebníků, řemeslníků a zvířat, kteří měli doprovázet svého královského pána na onen svět. V Abydu, kde bylo více než 1300 vedlejších hrobů, dostatek archeologických dokladů prokázal, že tyto pohřby byly současné se smrtí majitele, protože hrobová struktura byla vybudována nad hlavním pohřbem i nad vedlejšími pohřby. Nápisy na doprovodných stélách uvádějí jména jednotlivých majitelů hrobek a někdy také pohlaví a další podrobnosti a prokazují, že tyto hroby obsahovaly mnoho žen a rovněž válečné zajatce, trpaslíky a psy.
V Sakkáře bylo vedlejších hrobů méně, ale přítomnost nástrojů u některých pohřbů značí, že zde byli pohřbeni zruční řemeslníci, aby zajistili pracovní síly na trvalé opravy a údržbu hrobky. Těla ovinutá v plátně byla pohřbená ve skrčené poloze, uložená v dřevěných rakvích a zaopatřená pro posmrtný život potravou a toaletními předměty.
Podle dokladů, jež poskytují těla, se zdá, že tito služebníci byli v okamžiku pohřbu již mrtví, a to zřejmě následkem požití jedu. Tento zvyk hromadného pohřbívání se udržel déle na jihu a dosáhl svého vrcholu v Abydu za vlády krále Džera, jehož komplex zahrnoval přes 500 vedlejších pohřbů. Tento obyčej nicméně skončil s Archaickou dobou a v pozdějších hrobkách se na místo těchto lidských obětí objevují modelové figurky služebníků, představujících náhradní pracovníky.
Na pohřebištích v Abydu se vyskytují také pohřby lodi. Roku 1991 bylo objeveno dvanáct mělkých lodních jam25: každá obsahovala dřevěný trup, z nichž většina vyčnívala nad povrch země, a celá struktura byla obehnána silným cihlovým obložením ve tvaru lodi. Tyto lodě mohou pocházet z 1. dynastie a podobné menší hroby lodí spojené s elitními pohřby z Archaické doby již byly nalezeny také v Sakkáře a Heluánu.
Účel pohřbů lodí zůstává nejasný: některé mohly hrát roli v pohřebním kultu panovníka v prvních dynastiích a jejich praktickým účelem mohlo být přepravení těla zemřelého při jeho poslední cestě před tím, než byly pohřbeny v jeho zádušním komplexu. Ve Staré říši však lodě nacházené ve spojení s pyramidovými komplexy pravděpodobně sloužily jako sluneční, lunární a hvězdné bárky k přepravě krále na nebesích a v podsvětí, a naplňovaly tak v této době praktické i mytologické záměry.
Přítomnost raně dynastických pohřbů lodí neprokazuje jednoznačně, že již existoval sluneční kult a představa, že významní majitelé hrobek stráví část své věčnosti objížděním nebes ve slunečních bárkách a část svého trvalého bytí v hrobce. Rané pohřby lodí v Abydu nicméně naznačují, že již vznikaly některé pohřební rysy, jež se později vyvinuly v hlavní součásti pyramidových komplexů Staré říše.
Kapitola 2 - Vznik náboženství: Předdynastická a Archaická doba, asi 5000 – 2686 př. Kr.
RANĚ DYNASTICKÉ OBDOBÍ
Během Archaické doby (1. a 2. dynastie) byly ustaveny mnohé hlavní politické, společenské a náboženské tradice a byly položeny základy správních a politických institucí a právního systému. Tento proces procházel rozvojem písma a experimentování a vývoj v architektuře, umění a řemeslech. Projevila se i určitá snaha o organizaci a racionalizaci náboženství.
Sjednocení Egypta
Jedním z nejdůležitějších okamžiků v egyptských dějinách bylo sjednocení Obou zemí pod vládu mocného jižního vůdce kolem roku 3100 př. Kr. Kroky k podmanění severu zahájil dřívější panovník Horního Egypta, který se jmenoval „Štír“. Obřadní vápencovou palici, kterou archeologové objevili roku 1898 v Hierakonpoli, zdobí vyobrazení, jež zřejmě zachycují Štíra, jak provádí zavlažovací práce a účastní se vojenských akcí, zřejmě jako upomínku na jeho mírovou reorganizaci Egypta po nějakém významném vojenském střetnutí. Byl to však až některý z nástupců, jehož historik Manéthó identifikoval jako Meniho, prvního krále 1. dynastie, kdo nakonec sjednotil sever a jih a založil historický Egypt. Vedou se spory o tom, zda by Meni jako zakladatel egyptského státu měl být ztotožněn s Narmerem nebo Horem-Ahou, v současnosti egyptologové obecně spojují Meniho s Horem-Ahou.
V Horově chrámu v Nechenu objevili archeologové Quibell, Somers Clarke a Green hlavní depozit, slavnou skrýš, jež obsahovala votivní oběti z několika období. Mezi nimi se nacházela i tzv. Narmerova paleta, nyní uložená v Káhirském muzeu, jež mohla být uchována v chrámu, aby připomínala královu vděčnost k bohu za jeho vítěznou výpravu proti severu.
Tato skvěle vypracovaná břidlicová paleta je dobrým příkladem vývoje na konci Předdynastické doby, kdy se prosté palety užívané k roztírání očního líčidla vyvinuly do velkých ceremoniálních kusů,pokrytých scénami, jež někdy zachycují historické události. Narmerova paleta, která zřejmě upomínala na sjednocení Egypta a poprvé zachycovala krále jako vládce země, má velký historický význam.
Na jedné straně je král zobrazen s bílou korunou Horního Egypta, jak dobíjí zajatého severního náčelníka, který se krčí před ním, zatímco na druhé straně je zachyceno dobytí Dolního Egypta a král má červenou korunu Dolního Egypta, jež symbolizuje podmanění severu. Tato scéna zjevně zachycuje obřad, při němž král přehlíží deset zabitých seveřanů, buď na bojišti nebo v chrámu v Nechenu, kde mohlo obětování vybraných zajatců tvořit součást vítězné ceremonie. Tématem vyobrazení na paletě tedy je zachytit vládce jako jižního dobyvatele a uznávaného a vítězného krále sjednocené země.
Politické instituce archaického Egypta
Meni (Hor-Aha) a jeho následníci zřídili během prvních dvou dynastií hlavní politické systémy země. Nové hlavní město vzniklo na severu na vrcholku delty, což bylo skvělé místo, odkud noví vládci mohli ovládat celé království a potlačovat jakékoli pokusy o obnovu samostatnosti severu. Toto město se původně jmenovalo „Bílá zeď“ nebo „Bílé zdi“ (zřejmě odkaz na bílý povrch jeho cihlových zdí). Ale dnes se o něm většinou hovoří pod pozdějším řeckým názvem Memfis.
V 5. století př. Kr. řecký historik Hérodotos uvádí, že kněží Ptaha (patrona Memfidy) mu vyprávěli, že Meni založil jejich město a chrám. Memfis se stala hlavním královským sídelním městem a správním centrem a vévodila administrativní i politické oblasti po celou Starou říši. Nejpřednějším náboženským střediskem však v Archaické době zůstalo starobylé město Cenej (u Abydu), pozvednuté do tohoto postavení raně dynastickými králi.
V Memfidě se musel nacházet cihlový palác, který zahrnoval královskou rezidenci a centrum vlády a správy; toto dvojí využití si královské paláce ponechaly i v pozdějších dobách. V Memfidě sídlila administrativa,obchod s cizinou, soudnictví a pokladnice Obou zemí, které se zabývaly shromažďováním a redistribucí domácích výnosů. Byl také ustanoven systém lokální vlády v provinciích, silně svázaný s centralizovanou správou v Memfidě. Úloha krále a královské rodiny se stala zcela zásadní během Archaické doby, kdy byly položeny základy pro její pozdější vývoj v oblasti politiky a náboženství.
Egyptský stát měl být oporou vesmíru stejně jako lidu; bez této síly by se podle představ vesmír i lidská společnost v každém směru rozložily. Příroda a lidé nemohli sami zaručit strukturu a stabilitu potřebnou k udržování a rozvíjení božského řádu, takže se stát stal nepostradatelnou institucí, jež celý systém podepírala. Stát poskytoval pevný systém a ujišťoval, že si lidé sami mohli užívat hojnosti výhod života. Rozhodující byla v těchto představách úloha krále. Charakteristiku egyptského královského úřadu se pokoušely analyzovat mnohé studie.17
Již od Archaické doby byl král považován za absolutního vládce, který byl jakožto „bůh na zemi“ pokládán za vtělení nejvyššího královského státního boha v dané době. Bohové vybírali krále, aby konal jejich jménem. On však nebyl pouze prostředníkem mezi bohy a lidmi, byl sám také božský, ačkoli nikdy nebyl roven bohům a vždy si uchoval mnohé lidské rysy. V Archaické době byl král vtělením nejvyššího božstva, sokola Hora, a v následujících obdobích nosili žijící panovníci vždy titul Hora, který nakonec přešel na jejich nástupce.
Královny, a zvláště královské matky již během prvních dynastií třímaly velkou moc a zřejmě hrály významnou úlohu v systému královského nástupnictví a dědictví. Nejasný zůstává přesný význam titulu „Velká královská manželka“, který v pozdějších dobách nosily královské hlavní manželky (viz níže kapitola 8), již od nejstarších dob však byly královské ženy nepopiratelně důležité.
Král, jehož úloha a mnohé úkoly se odvozovaly od role předdynastických vesnických náčelníků, bezpochyby pověřoval částí své autority důvěryhodné následovníky, mezi něž pravděpodobně patřili členové jeho vlastní rodiny a představitelé komunit, kteří se spojili s dobyvatelem a sjednotitelem Obou zemí. V době raných dynastií byly zavedeny úřady a tituly známé ve Staré říši, včetně úřadu vezíra (nejvyššího ministra), který vystupoval jako králův zástupce ve významných oblastech státní správy.
Během Archaické doby (1. a 2. dynastie) byly ustaveny mnohé hlavní politické, společenské a náboženské tradice a byly položeny základy správních a politických institucí a právního systému. Tento proces procházel rozvojem písma a experimentování a vývoj v architektuře, umění a řemeslech. Projevila se i určitá snaha o organizaci a racionalizaci náboženství.
Sjednocení Egypta
Jedním z nejdůležitějších okamžiků v egyptských dějinách bylo sjednocení Obou zemí pod vládu mocného jižního vůdce kolem roku 3100 př. Kr. Kroky k podmanění severu zahájil dřívější panovník Horního Egypta, který se jmenoval „Štír“. Obřadní vápencovou palici, kterou archeologové objevili roku 1898 v Hierakonpoli, zdobí vyobrazení, jež zřejmě zachycují Štíra, jak provádí zavlažovací práce a účastní se vojenských akcí, zřejmě jako upomínku na jeho mírovou reorganizaci Egypta po nějakém významném vojenském střetnutí. Byl to však až některý z nástupců, jehož historik Manéthó identifikoval jako Meniho, prvního krále 1. dynastie, kdo nakonec sjednotil sever a jih a založil historický Egypt. Vedou se spory o tom, zda by Meni jako zakladatel egyptského státu měl být ztotožněn s Narmerem nebo Horem-Ahou, v současnosti egyptologové obecně spojují Meniho s Horem-Ahou.
V Horově chrámu v Nechenu objevili archeologové Quibell, Somers Clarke a Green hlavní depozit, slavnou skrýš, jež obsahovala votivní oběti z několika období. Mezi nimi se nacházela i tzv. Narmerova paleta, nyní uložená v Káhirském muzeu, jež mohla být uchována v chrámu, aby připomínala královu vděčnost k bohu za jeho vítěznou výpravu proti severu.
Tato skvěle vypracovaná břidlicová paleta je dobrým příkladem vývoje na konci Předdynastické doby, kdy se prosté palety užívané k roztírání očního líčidla vyvinuly do velkých ceremoniálních kusů,pokrytých scénami, jež někdy zachycují historické události. Narmerova paleta, která zřejmě upomínala na sjednocení Egypta a poprvé zachycovala krále jako vládce země, má velký historický význam.
Na jedné straně je král zobrazen s bílou korunou Horního Egypta, jak dobíjí zajatého severního náčelníka, který se krčí před ním, zatímco na druhé straně je zachyceno dobytí Dolního Egypta a král má červenou korunu Dolního Egypta, jež symbolizuje podmanění severu. Tato scéna zjevně zachycuje obřad, při němž král přehlíží deset zabitých seveřanů, buď na bojišti nebo v chrámu v Nechenu, kde mohlo obětování vybraných zajatců tvořit součást vítězné ceremonie. Tématem vyobrazení na paletě tedy je zachytit vládce jako jižního dobyvatele a uznávaného a vítězného krále sjednocené země.
Politické instituce archaického Egypta
Meni (Hor-Aha) a jeho následníci zřídili během prvních dvou dynastií hlavní politické systémy země. Nové hlavní město vzniklo na severu na vrcholku delty, což bylo skvělé místo, odkud noví vládci mohli ovládat celé království a potlačovat jakékoli pokusy o obnovu samostatnosti severu. Toto město se původně jmenovalo „Bílá zeď“ nebo „Bílé zdi“ (zřejmě odkaz na bílý povrch jeho cihlových zdí). Ale dnes se o něm většinou hovoří pod pozdějším řeckým názvem Memfis.
V 5. století př. Kr. řecký historik Hérodotos uvádí, že kněží Ptaha (patrona Memfidy) mu vyprávěli, že Meni založil jejich město a chrám. Memfis se stala hlavním královským sídelním městem a správním centrem a vévodila administrativní i politické oblasti po celou Starou říši. Nejpřednějším náboženským střediskem však v Archaické době zůstalo starobylé město Cenej (u Abydu), pozvednuté do tohoto postavení raně dynastickými králi.
V Memfidě se musel nacházet cihlový palác, který zahrnoval královskou rezidenci a centrum vlády a správy; toto dvojí využití si královské paláce ponechaly i v pozdějších dobách. V Memfidě sídlila administrativa,obchod s cizinou, soudnictví a pokladnice Obou zemí, které se zabývaly shromažďováním a redistribucí domácích výnosů. Byl také ustanoven systém lokální vlády v provinciích, silně svázaný s centralizovanou správou v Memfidě. Úloha krále a královské rodiny se stala zcela zásadní během Archaické doby, kdy byly položeny základy pro její pozdější vývoj v oblasti politiky a náboženství.
Egyptský stát měl být oporou vesmíru stejně jako lidu; bez této síly by se podle představ vesmír i lidská společnost v každém směru rozložily. Příroda a lidé nemohli sami zaručit strukturu a stabilitu potřebnou k udržování a rozvíjení božského řádu, takže se stát stal nepostradatelnou institucí, jež celý systém podepírala. Stát poskytoval pevný systém a ujišťoval, že si lidé sami mohli užívat hojnosti výhod života. Rozhodující byla v těchto představách úloha krále. Charakteristiku egyptského královského úřadu se pokoušely analyzovat mnohé studie.17
Již od Archaické doby byl král považován za absolutního vládce, který byl jakožto „bůh na zemi“ pokládán za vtělení nejvyššího královského státního boha v dané době. Bohové vybírali krále, aby konal jejich jménem. On však nebyl pouze prostředníkem mezi bohy a lidmi, byl sám také božský, ačkoli nikdy nebyl roven bohům a vždy si uchoval mnohé lidské rysy. V Archaické době byl král vtělením nejvyššího božstva, sokola Hora, a v následujících obdobích nosili žijící panovníci vždy titul Hora, který nakonec přešel na jejich nástupce.
Královny, a zvláště královské matky již během prvních dynastií třímaly velkou moc a zřejmě hrály významnou úlohu v systému královského nástupnictví a dědictví. Nejasný zůstává přesný význam titulu „Velká královská manželka“, který v pozdějších dobách nosily královské hlavní manželky (viz níže kapitola 8), již od nejstarších dob však byly královské ženy nepopiratelně důležité.
Král, jehož úloha a mnohé úkoly se odvozovaly od role předdynastických vesnických náčelníků, bezpochyby pověřoval částí své autority důvěryhodné následovníky, mezi něž pravděpodobně patřili členové jeho vlastní rodiny a představitelé komunit, kteří se spojili s dobyvatelem a sjednotitelem Obou zemí. V době raných dynastií byly zavedeny úřady a tituly známé ve Staré říši, včetně úřadu vezíra (nejvyššího ministra), který vystupoval jako králův zástupce ve významných oblastech státní správy.
Kapitola 2 - Vznik náboženství: Předdynastická a Archaická doba, asi 5000 – 2686 př. Kr.
Pohřební praktiky v Předdynastické době
Většina informací o náboženských praktikách pochází z archeologického materiálu z pohřebišť, avšak současné znalosti o tomto období opět omezuje nedostatek soudobých textů. Obecně se projevuje rozšířená a vesměs dodržovaná úcta k mrtvým, která zřejmě svědčí o víře v pokračování existence po smrti. Mezi pohřebními dary se objevují nástroje, osobní ozdoby a zásoby potravin. Zájem o blaho zemřelých mohla podnítit řada faktorů, jež nyní nelze přesně stanovit: můžeme si představit, že Egypťané usmiřovali své mrtvé, protože se obávali jejich pomsty nebo protože doufali, že zemřelí za ně budou prosit bohy.
V badárském období se pohřebiště nacházela obecně mimo sídliště, na okraji pouště. Většina hrobů měla oválný tvar a obsahovala jeden pohřeb, i když tu a tam byla do jednoho hrobu uložena dvě těla. Některé větší hroby, obdélníkové se zaoblenými rohy, byly nejprve použity pro ženské pohřby, ačkoli do některých z nich byli později uloženi i muži. Těla se ukládala jen několik stop hluboko do písku, ve fetální pozici na levém boku s hlavou k jihu. Tvář tedy byla obrácena k západu, kde se podle pozdějších textů nacházela země mrtvých.
Tělo obalené jen do hrubých rohoží, koše spleteného z haluzí nebo zvířecí kůže bylo v přímém kontaktu s horkým, suchým pískem, který zajišťoval ideální prostředí pro ochranu těla a pohřebních darů. Přirozený proces vysušování, který tato těla bezděčně uchoval, zásadně ovlivnil pozdější náboženský vývoj. Nic nenaznačuje, že by se v tomto období používalo jakýchkoli umělých metod k uchovávání těl, ani že by se těla rozdělovala na kusy. Hroby pravděpodobně vyznačovaly malé hromádky písku nebo kamení.
V hrobě bylo tělo oblečeno do plátěného oděvu, někdy mělo i turban a ozdobný korálkový pás a šperky. Hrobové předměty zahrnovaly elegantní slonovinové hřebeny, lžičky a kosmetické nádobky, břidlicové palety a kosmetické prostředky. Zelený malachit měl zřejmě zvláštní význam: na paletě byl rozdrcen a potom smíchán s olejem nebo tukem a aplikován přímo na kůži. Zelená barva byla v pozdějších dobách spojována s životem a zde mohla být používána, aby zemřelému majiteli pomohla obnovit jeho životní sílu. Hroby obsahovaly také pazourkové nástroje a nález měděných korálků a jednoho měděného nástroje z této doby značí, že již byla známa práce s kovem a že kovové předměty mohly být v určitém rozsahu používány vedle kamenných nástrojů a náčiní.
V tomto období se vyráběla nejjemnější keramika a hroby obsahovaly nádoby a misky, zejména keramiku „s černým okrajem“, která se vyznačuje typickou hnědou nebo červenou barvou těla a černým okrajem a vnitřkem. Často se do hrobů vkládaly amulety, mnohdy ve tvaru zvířat, a v hrobech mužů i žen je možné nalézt nahé ženské sošky. Zvířecí pohřby, které existovaly poblíž lidských pohřebišť, obsahovaly pohřby šakalů, psů, ovcí a krav, zabalených v plátně nebo rohožích.
Hroby oválného tvaru se nadále používaly ve zjevně nepřerušovaném vývoji od badárského období k nakádě I, i když se objevily také případy vícečetných pohřbů (až do sedmi těl) v jednom hrobě. Udržely se i stejné druhy pohřebních darů, avšak provedení a materiály (jako importovaný tyrkys a lapis lazuli) ukazují na rostoucí cizí vlivy, asi v důsledku aktivnějších obchodních kontaktů.
Objevují se i kamenné nádoby, slonovinové a hliněné figurky mužů a žen a slonovinové hřebeny. Typické druhy keramiky zahrnují nadále keramiku „s černým okrajem“; červenou leštěnou keramiku známou jako zboží „s bílou inkrustací“, které je zdobeno bílou malbou geometrických vzorů a někdy i lidskými, zvířecími postavami či stromy; černé nádoby s rytou výzdobou zdůrazněnou bílou malbou; a rané případy nádob „se zvlněnými držadly“, jež Petrie použil jako základ pro své postupné datování (ačkoli většina exemplářů pochází z období nakáda II). Důležitost zvířecích kultů je zjevná z břidlicových palet, které někdy mají tvary zvířat, a ze zvířecích amuletů a sošek.
Začátek období nakáda II byl svědkem zásadních změn v pohřebních zvyklostech. Zatímco dříve byli náčelníci komunit považováni za obyčejné lidi, kteří jednali za svou společnost a mohli být obdařeni zvláštními magickými schopnostmi, nyní se vyvinul nový model. V dřívějších komunitách byli vůdci pohřbíváni ve stejném typu hrobů jako zbytek jejich lidu, ale během nakády II byl zaveden nový typ hrobu. Většina populace i nadále spočinula v mělkých okrouhlých nebo oválných jámových hrobech, avšak vládnoucí vrstvě se stavěly hrobky z cihel. Dnes jsou známy jako mastaby nebo hrobky typu mastab, které stanovily vzor pro královské a úřednické hrobky v pozdějších dobách a vyznačily jasný rozdíl mezi vládci a ovládanými.
Nadzemní obdélníková superstruktura mastaby vypadá jako lavice, jež je možné najít před venkovskými domky v moderním Egyptě. Do této superstruktury se ukládaly pohřební dary, a to často do komplexu místností. Pohřeb byl uložen pod zemí v substruktuře, jejíž stěny mohly být obloženy rohožemi nebo zpevněny dřevěnými deskami. V královských hrobkách 1. dynastie se vyvinuly pohřební komory obložené dřevem nebo dřevěné rakve, které nahradily pokrývku těla z rohoží.
Pohřební dary navazovaly na dřívější myšlenky, ale objevily se znatelné inovace v keramice. Z této doby pochází většina nádob se zvlněnými držadly, ale nejvýznamnější bylo zavedení „zdobeného zboží“. Jedná se o typickou keramiku žlutohnědé barvy, zdobenou klikatými čarami, spirálami nebo postavami lidí, zvířat a ptáků. V nakádě II rovněž dochází k výraznému pokroku v umění a řemeslech: novinky zahrnují využívání široké škály kamenů pro výrobu nádob; změnu tvaru palic od diskovitého k hruškovitému; užívání motivů kompozitních zvířat při výzdobě břidlicových palet; značný nárůst užívání mědi pro nástroje, zbraně a toaletní náčiní.
Z archeologického materiálu je snad možné vyvodit některé obecné závěry. Nové informace lze získat zejména z nalezišť, kde znovu po mnoha desetiletích probíhá výzkum. Například pohřebiště v Armantu (který leží 9 km jihozápadně od Luxoru na západním břehu Nilu) původně zkoumali Mond a Myers na počátku 30. let 20. století a nyní se přehodnocují s ohledem na vývoj pohřebiště v Předdynastické době a na společenskou organizaci a změny, jež je možné pozorovat v tomto časovém období.14
Většina zdejších hrobů byly jámy s jedním pohřbem, i když známe i několik příkladů vícečetných pohřbů v jednom hrobě. Někdy byly hroby obloženy rohožemi nebo dřevem a některá těla byla zavinuta v rohožích nebo vzácněji v plátně. Nejčastějším předmětem ukládaným s mrtvým byla keramika a další pohřební dary zahrnovaly palety, kosmetická barviva včetně galenitu, malachitu a okru, kamenné nástroje a nádoby, hřebeny, šperky a košíky.
Interpretace dokladů naznačuje, že šlo o hierarchickou společnost. Jelikož největší objevený pohřeb byl pohřeb dítěte a symboly autority byly objeveny u pohřbů dospělých i dětí, doklady zjevně ukazují, že postavení a bohatství se dědily. Pohřební dary obecně značí, že zdejší společnost sestávala ze dvou vrstev. Zásadní změna nicméně nastala s vybudováním dvou velkých mastab, postaveným způsobem, který byl zjevně vyvinut jinde a následně zaveden v Armantu. Toto malé pohřebiště zřejmě sloužilo pouze malé zemědělské komunitě a nejsou doklady, že by se elita objevila mezi místním obyvatelstvem v Armantu a vyvinula pro sebe tento nový typ hrobky. Dostupné informace naznačují, že elitu s odlišnými pohřebními zvyklostmi mohli do této oblasti dosadit vládci, kteří se snažili o sjednocení Egypta.
Rozsáhlé výzkumy v současné době probíhají i na dalším nalezišti v Hierakonpoli.15 Archivní záznamy, jež zanechal z původních výzkumů F. W. Green v Cambridgi a v Britském muzeu a Klaus Baer v Orientálním ústavu v Chicagu, poskytují o nalezišti určité informace a nové výzkumy odhalují nové doklady od Předdynastické doby po Novou říši. Jeden z nejúžasnějších nálezů představují dvě unikátní, i když neúplné keramické masky, nalezené na pohřebišti elity ve Wádí Abú Suffian; ke stanovení jejich přesného stáří a náboženského nebo pohřebního využití bude zapotřebí dalších výzkumů.16 Obecně lze říci, že vykopávky předdynastických pohřbů, které po celé věky odpočívají, ač již ve starověku byly vykradeny, poskytují nové doklady o formativním období egyptského náboženství.
Doklady z předdynastických pohřebišť obecně naznačují, že Egypťané se snažili dát zemřelým moc, aby získali jejich podporu a vliv ve prospěch živým. Amulety měly pravděpodobně obdařit zemřelého zvláštními schopnostmi: zvířecí tvary zahrnovaly gazelu, hrocha, krávu, prase, býčí hlavu, krokodýla, mouchu, rybu, hada, lva a Sutechovo zvíře, zvláštního tvora, který představoval boha Sutecha, ale nelze jej identifikovat se žádným známým zvířecím druhem. Některé z nich měly zaopatřit věčné, magické zásoby potravin pro zemřelého, zatímco jiné mu měly bezpochyby zajistit potřebné zvířecí schopnosti a sílu, jež zvětšovaly jeho zručnost při lovu.
Kvůli nedostatku spolehlivých dokladů jsou mnohé závěry pouze spekulativní, je však možné, že i další pohřební dary měly pozvednout plodnost majitele, a tím zlepšit jeho šance na znovuzrození po smrti. Ženské figurky, které se objevují v ženských hrobech v badárském období a v hrobech obou pohlaví v pozdějších dobách, mohly být ukládány do mužských hrobů, aby zastupovaly konkubíny, nebo do hrobů obou pohlaví jako sloužící nebo jako votivní předměty určené bohům kvůli dětem či znovuzrození zemřelého majitele.
Sošky hrochů nacházené v ženských hrobech byly zřejmě také spojovány s plodností a znovuzrozením a figurky skotu na podstavcích měly zvýšit plodnost stád a zajistit hojnost potravy pro živé i zemřelé. Rovněž některá vyobrazení na „zdobené keramice“ byla pravděpodobně spojována s obřady plodnosti a byla dávána do hrobů, aby zaručila individuální znovuzrození.
Pohřební dary opět naznačují, že někteří majitelé hrobů byli považováni za vůdce se zvláštní schopností zajistit plodnost lidí, zvířat a půdy. U některých pohřbů byly nalezeny malé nádobky, jež mohly obsahovat „medicíny“, slonovinové kly, palety a sošky žena mužů, které jejich majitelé mohli používat při věšteckých obřadech nebo k pokusům o ovlivnění bohů a zajištění prosperity země a jejích obyvatel.
Obecně však nedostatek písemných dokladů zásadně omezuje možnost interpretovat archeologické nálezy z tohoto formativního období. Je nicméně zjevné, že Egypťané již chovali v úctě své zemřelé a přistupovali k nim s respektem. V kvalitě pohřbů a pohřební výbavě se výrazně odráží, jak stoupala důležitost a prosperita komunity. Zahrnování předmětů denní potřeby do pohřbů značí, že již existoval pojem individuálního posmrtného života a hrob mohl být považován za bránu do zásvětí, kde živí měli přístup k zemřelým a bohům.
Většina informací o náboženských praktikách pochází z archeologického materiálu z pohřebišť, avšak současné znalosti o tomto období opět omezuje nedostatek soudobých textů. Obecně se projevuje rozšířená a vesměs dodržovaná úcta k mrtvým, která zřejmě svědčí o víře v pokračování existence po smrti. Mezi pohřebními dary se objevují nástroje, osobní ozdoby a zásoby potravin. Zájem o blaho zemřelých mohla podnítit řada faktorů, jež nyní nelze přesně stanovit: můžeme si představit, že Egypťané usmiřovali své mrtvé, protože se obávali jejich pomsty nebo protože doufali, že zemřelí za ně budou prosit bohy.
V badárském období se pohřebiště nacházela obecně mimo sídliště, na okraji pouště. Většina hrobů měla oválný tvar a obsahovala jeden pohřeb, i když tu a tam byla do jednoho hrobu uložena dvě těla. Některé větší hroby, obdélníkové se zaoblenými rohy, byly nejprve použity pro ženské pohřby, ačkoli do některých z nich byli později uloženi i muži. Těla se ukládala jen několik stop hluboko do písku, ve fetální pozici na levém boku s hlavou k jihu. Tvář tedy byla obrácena k západu, kde se podle pozdějších textů nacházela země mrtvých.
Tělo obalené jen do hrubých rohoží, koše spleteného z haluzí nebo zvířecí kůže bylo v přímém kontaktu s horkým, suchým pískem, který zajišťoval ideální prostředí pro ochranu těla a pohřebních darů. Přirozený proces vysušování, který tato těla bezděčně uchoval, zásadně ovlivnil pozdější náboženský vývoj. Nic nenaznačuje, že by se v tomto období používalo jakýchkoli umělých metod k uchovávání těl, ani že by se těla rozdělovala na kusy. Hroby pravděpodobně vyznačovaly malé hromádky písku nebo kamení.
V hrobě bylo tělo oblečeno do plátěného oděvu, někdy mělo i turban a ozdobný korálkový pás a šperky. Hrobové předměty zahrnovaly elegantní slonovinové hřebeny, lžičky a kosmetické nádobky, břidlicové palety a kosmetické prostředky. Zelený malachit měl zřejmě zvláštní význam: na paletě byl rozdrcen a potom smíchán s olejem nebo tukem a aplikován přímo na kůži. Zelená barva byla v pozdějších dobách spojována s životem a zde mohla být používána, aby zemřelému majiteli pomohla obnovit jeho životní sílu. Hroby obsahovaly také pazourkové nástroje a nález měděných korálků a jednoho měděného nástroje z této doby značí, že již byla známa práce s kovem a že kovové předměty mohly být v určitém rozsahu používány vedle kamenných nástrojů a náčiní.
V tomto období se vyráběla nejjemnější keramika a hroby obsahovaly nádoby a misky, zejména keramiku „s černým okrajem“, která se vyznačuje typickou hnědou nebo červenou barvou těla a černým okrajem a vnitřkem. Často se do hrobů vkládaly amulety, mnohdy ve tvaru zvířat, a v hrobech mužů i žen je možné nalézt nahé ženské sošky. Zvířecí pohřby, které existovaly poblíž lidských pohřebišť, obsahovaly pohřby šakalů, psů, ovcí a krav, zabalených v plátně nebo rohožích.
Hroby oválného tvaru se nadále používaly ve zjevně nepřerušovaném vývoji od badárského období k nakádě I, i když se objevily také případy vícečetných pohřbů (až do sedmi těl) v jednom hrobě. Udržely se i stejné druhy pohřebních darů, avšak provedení a materiály (jako importovaný tyrkys a lapis lazuli) ukazují na rostoucí cizí vlivy, asi v důsledku aktivnějších obchodních kontaktů.
Objevují se i kamenné nádoby, slonovinové a hliněné figurky mužů a žen a slonovinové hřebeny. Typické druhy keramiky zahrnují nadále keramiku „s černým okrajem“; červenou leštěnou keramiku známou jako zboží „s bílou inkrustací“, které je zdobeno bílou malbou geometrických vzorů a někdy i lidskými, zvířecími postavami či stromy; černé nádoby s rytou výzdobou zdůrazněnou bílou malbou; a rané případy nádob „se zvlněnými držadly“, jež Petrie použil jako základ pro své postupné datování (ačkoli většina exemplářů pochází z období nakáda II). Důležitost zvířecích kultů je zjevná z břidlicových palet, které někdy mají tvary zvířat, a ze zvířecích amuletů a sošek.
Začátek období nakáda II byl svědkem zásadních změn v pohřebních zvyklostech. Zatímco dříve byli náčelníci komunit považováni za obyčejné lidi, kteří jednali za svou společnost a mohli být obdařeni zvláštními magickými schopnostmi, nyní se vyvinul nový model. V dřívějších komunitách byli vůdci pohřbíváni ve stejném typu hrobů jako zbytek jejich lidu, ale během nakády II byl zaveden nový typ hrobu. Většina populace i nadále spočinula v mělkých okrouhlých nebo oválných jámových hrobech, avšak vládnoucí vrstvě se stavěly hrobky z cihel. Dnes jsou známy jako mastaby nebo hrobky typu mastab, které stanovily vzor pro královské a úřednické hrobky v pozdějších dobách a vyznačily jasný rozdíl mezi vládci a ovládanými.
Nadzemní obdélníková superstruktura mastaby vypadá jako lavice, jež je možné najít před venkovskými domky v moderním Egyptě. Do této superstruktury se ukládaly pohřební dary, a to často do komplexu místností. Pohřeb byl uložen pod zemí v substruktuře, jejíž stěny mohly být obloženy rohožemi nebo zpevněny dřevěnými deskami. V královských hrobkách 1. dynastie se vyvinuly pohřební komory obložené dřevem nebo dřevěné rakve, které nahradily pokrývku těla z rohoží.
Pohřební dary navazovaly na dřívější myšlenky, ale objevily se znatelné inovace v keramice. Z této doby pochází většina nádob se zvlněnými držadly, ale nejvýznamnější bylo zavedení „zdobeného zboží“. Jedná se o typickou keramiku žlutohnědé barvy, zdobenou klikatými čarami, spirálami nebo postavami lidí, zvířat a ptáků. V nakádě II rovněž dochází k výraznému pokroku v umění a řemeslech: novinky zahrnují využívání široké škály kamenů pro výrobu nádob; změnu tvaru palic od diskovitého k hruškovitému; užívání motivů kompozitních zvířat při výzdobě břidlicových palet; značný nárůst užívání mědi pro nástroje, zbraně a toaletní náčiní.
Z archeologického materiálu je snad možné vyvodit některé obecné závěry. Nové informace lze získat zejména z nalezišť, kde znovu po mnoha desetiletích probíhá výzkum. Například pohřebiště v Armantu (který leží 9 km jihozápadně od Luxoru na západním břehu Nilu) původně zkoumali Mond a Myers na počátku 30. let 20. století a nyní se přehodnocují s ohledem na vývoj pohřebiště v Předdynastické době a na společenskou organizaci a změny, jež je možné pozorovat v tomto časovém období.14
Většina zdejších hrobů byly jámy s jedním pohřbem, i když známe i několik příkladů vícečetných pohřbů v jednom hrobě. Někdy byly hroby obloženy rohožemi nebo dřevem a některá těla byla zavinuta v rohožích nebo vzácněji v plátně. Nejčastějším předmětem ukládaným s mrtvým byla keramika a další pohřební dary zahrnovaly palety, kosmetická barviva včetně galenitu, malachitu a okru, kamenné nástroje a nádoby, hřebeny, šperky a košíky.
Interpretace dokladů naznačuje, že šlo o hierarchickou společnost. Jelikož největší objevený pohřeb byl pohřeb dítěte a symboly autority byly objeveny u pohřbů dospělých i dětí, doklady zjevně ukazují, že postavení a bohatství se dědily. Pohřební dary obecně značí, že zdejší společnost sestávala ze dvou vrstev. Zásadní změna nicméně nastala s vybudováním dvou velkých mastab, postaveným způsobem, který byl zjevně vyvinut jinde a následně zaveden v Armantu. Toto malé pohřebiště zřejmě sloužilo pouze malé zemědělské komunitě a nejsou doklady, že by se elita objevila mezi místním obyvatelstvem v Armantu a vyvinula pro sebe tento nový typ hrobky. Dostupné informace naznačují, že elitu s odlišnými pohřebními zvyklostmi mohli do této oblasti dosadit vládci, kteří se snažili o sjednocení Egypta.
Rozsáhlé výzkumy v současné době probíhají i na dalším nalezišti v Hierakonpoli.15 Archivní záznamy, jež zanechal z původních výzkumů F. W. Green v Cambridgi a v Britském muzeu a Klaus Baer v Orientálním ústavu v Chicagu, poskytují o nalezišti určité informace a nové výzkumy odhalují nové doklady od Předdynastické doby po Novou říši. Jeden z nejúžasnějších nálezů představují dvě unikátní, i když neúplné keramické masky, nalezené na pohřebišti elity ve Wádí Abú Suffian; ke stanovení jejich přesného stáří a náboženského nebo pohřebního využití bude zapotřebí dalších výzkumů.16 Obecně lze říci, že vykopávky předdynastických pohřbů, které po celé věky odpočívají, ač již ve starověku byly vykradeny, poskytují nové doklady o formativním období egyptského náboženství.
Doklady z předdynastických pohřebišť obecně naznačují, že Egypťané se snažili dát zemřelým moc, aby získali jejich podporu a vliv ve prospěch živým. Amulety měly pravděpodobně obdařit zemřelého zvláštními schopnostmi: zvířecí tvary zahrnovaly gazelu, hrocha, krávu, prase, býčí hlavu, krokodýla, mouchu, rybu, hada, lva a Sutechovo zvíře, zvláštního tvora, který představoval boha Sutecha, ale nelze jej identifikovat se žádným známým zvířecím druhem. Některé z nich měly zaopatřit věčné, magické zásoby potravin pro zemřelého, zatímco jiné mu měly bezpochyby zajistit potřebné zvířecí schopnosti a sílu, jež zvětšovaly jeho zručnost při lovu.
Kvůli nedostatku spolehlivých dokladů jsou mnohé závěry pouze spekulativní, je však možné, že i další pohřební dary měly pozvednout plodnost majitele, a tím zlepšit jeho šance na znovuzrození po smrti. Ženské figurky, které se objevují v ženských hrobech v badárském období a v hrobech obou pohlaví v pozdějších dobách, mohly být ukládány do mužských hrobů, aby zastupovaly konkubíny, nebo do hrobů obou pohlaví jako sloužící nebo jako votivní předměty určené bohům kvůli dětem či znovuzrození zemřelého majitele.
Sošky hrochů nacházené v ženských hrobech byly zřejmě také spojovány s plodností a znovuzrozením a figurky skotu na podstavcích měly zvýšit plodnost stád a zajistit hojnost potravy pro živé i zemřelé. Rovněž některá vyobrazení na „zdobené keramice“ byla pravděpodobně spojována s obřady plodnosti a byla dávána do hrobů, aby zaručila individuální znovuzrození.
Pohřební dary opět naznačují, že někteří majitelé hrobů byli považováni za vůdce se zvláštní schopností zajistit plodnost lidí, zvířat a půdy. U některých pohřbů byly nalezeny malé nádobky, jež mohly obsahovat „medicíny“, slonovinové kly, palety a sošky žena mužů, které jejich majitelé mohli používat při věšteckých obřadech nebo k pokusům o ovlivnění bohů a zajištění prosperity země a jejích obyvatel.
Obecně však nedostatek písemných dokladů zásadně omezuje možnost interpretovat archeologické nálezy z tohoto formativního období. Je nicméně zjevné, že Egypťané již chovali v úctě své zemřelé a přistupovali k nim s respektem. V kvalitě pohřbů a pohřební výbavě se výrazně odráží, jak stoupala důležitost a prosperita komunity. Zahrnování předmětů denní potřeby do pohřbů značí, že již existoval pojem individuálního posmrtného života a hrob mohl být považován za bránu do zásvětí, kde živí měli přístup k zemřelým a bohům.
Kapitola 2 - Vznik náboženství: Předdynastická a Archaická doba, asi 5000 – 2686 př. Kr.
První bohové
Některá božstva známá později z historických dob mohla mít význam již v Předdynastické době. Jedná se o Vadžetu a Nechbetu, bohyně ochraňující Obě země před sjednocením, a zřejmě také o některé bohy pomáhající jižním králům při dobývání severu, jako byl bůh plodnosti Min, vlčí bůh Vepuauet, šakalí bůh Anup, který v pozdějších dobách ochraňoval mrtvé, a bůh měsíce s hlavou ibise Thovt, jenž byl v historických dobách patronem písma a věd. Sluneční bůh Re, který byl v Archaické době v úzkém spojení s Horem a za své centrum kultu převzal Iunu (známé později pod řeckým názvem Héliopolis) od jeho původního obyvatele, Atuma, mohl být rovněž uctíván již v Předdynastické době.
Předpokládá se, že některé doklady z předdynastických hrobů mohou naznačovat, že se rozvíjel významný a rozšířený kult bohyně-matky zobrazovaný v podobě krávy. Například se objevují ženské sošky, které mohly sloužit jako votivní obětiny pro bohyni-matku v prosbě o děti, či jako žádost bohyni o znovuzrození majitele na onom světě. Zdobená keramika opět poskytuje vyobrazení, která podle jedné interpretace zachycují rituály spojované s kultem bohyně-matky a kultem plodnosti, jež mohly být rovněž zamýšleny k zajištění individuální nesmrtelnosti. Scény zachycují lodě, jež pravděpodobně nesou vlajky této bohyně, a ukazují také mužskou postavu, prozatím identifikovanou jako syn a milenec bohyně, božstvo známé později jako „býk své matky“.
Je možné, že se jednalo o božstva plodnosti, jejichž spojení mělo podle představ nejen oživovat zemi, její zrno a lid, ale také zvyšovat šance na individuální lidské znovuzrození v posmrtném životě. Někteří egyptologové nicméně myšlenku raného kultu bohyně-matky a manželky odmítají a obecně jen velice málo historických božstev může být vystopováno před sjednocením, protože informace o prehistorických kultech jsou řídké a nejasné.
Některá božstva známá později z historických dob mohla mít význam již v Předdynastické době. Jedná se o Vadžetu a Nechbetu, bohyně ochraňující Obě země před sjednocením, a zřejmě také o některé bohy pomáhající jižním králům při dobývání severu, jako byl bůh plodnosti Min, vlčí bůh Vepuauet, šakalí bůh Anup, který v pozdějších dobách ochraňoval mrtvé, a bůh měsíce s hlavou ibise Thovt, jenž byl v historických dobách patronem písma a věd. Sluneční bůh Re, který byl v Archaické době v úzkém spojení s Horem a za své centrum kultu převzal Iunu (známé později pod řeckým názvem Héliopolis) od jeho původního obyvatele, Atuma, mohl být rovněž uctíván již v Předdynastické době.
Předpokládá se, že některé doklady z předdynastických hrobů mohou naznačovat, že se rozvíjel významný a rozšířený kult bohyně-matky zobrazovaný v podobě krávy. Například se objevují ženské sošky, které mohly sloužit jako votivní obětiny pro bohyni-matku v prosbě o děti, či jako žádost bohyni o znovuzrození majitele na onom světě. Zdobená keramika opět poskytuje vyobrazení, která podle jedné interpretace zachycují rituály spojované s kultem bohyně-matky a kultem plodnosti, jež mohly být rovněž zamýšleny k zajištění individuální nesmrtelnosti. Scény zachycují lodě, jež pravděpodobně nesou vlajky této bohyně, a ukazují také mužskou postavu, prozatím identifikovanou jako syn a milenec bohyně, božstvo známé později jako „býk své matky“.
Je možné, že se jednalo o božstva plodnosti, jejichž spojení mělo podle představ nejen oživovat zemi, její zrno a lid, ale také zvyšovat šance na individuální lidské znovuzrození v posmrtném životě. Někteří egyptologové nicméně myšlenku raného kultu bohyně-matky a manželky odmítají a obecně jen velice málo historických božstev může být vystopováno před sjednocením, protože informace o prehistorických kultech jsou řídké a nejasné.
Kosmická a lokální božstva
Rané studie egyptského náboženství se pokoušely vysvětlovat organizaci bohů zjednodušenými termíny. Tvrdily, že existovaly dvě hlavní odlišné skupiny bohů, kteří byli uctívány od předdynastických dob až po celé historické období; byli to (i) kmenoví nebo lokální bohové a (ii) kosmičtí bohové. Lokálním bohům přiřazovaly zvláštní geografická centra uctívání (kultovní centra) a připisovaly jim určité fyzické charakteristiky včetně zvířecích forem. Na druhou stranu prohlašovaly, že kosmičtí bohové představovali síly přírody jako slunce, měsíc, hvězdy a další elementy, které byly lidem vzdáleny a měly univerzální význam. Ačkoli podle této domněnky kosmická božstva původně neměla kultovní centra ani fyzickou podobu, některá z nich později převzala charakteristiky a kultovní centra lokálních bohů, jejichž osobnost a moc vstřebala.
Objevil se i názor, že kosmičtí bohové mhli mít jiný původ než lokální bohové – mohli snad být do Egypta přivezeni dynastickou rasou –, zatímco lokální bohové byli vždy uctíváni místními obyvateli. Když příchozí dobyli zemi, některá z jejich božstev mohla pravděpodobně asimilovat s lokálními bohy a převzít jejich centra.
Jiný výklad tvrdí, že místní obyvatelstvo původně uctívalo jako kosmické, tak lokální bohy, ale protože kosmičtí bohové byli vzdálení a nepřístupní, jejich věřící jim nejprve nedali jména a formy. Pozdější spojování kosmických a lokálních bohů umožnila kosmickým bohům získat jména a atributy. V dynastické době získala kosmická božstva své typické podoby a byla zobrazována v lidské podobě s charakteristickými symboly na svých hlavách.
Nyní je zřejmé, že tento přístup je příliš zjednodušující a že nelze rozlišit „lokální“ a „kosmické“ bohy a vykládat je tímto způsobem. Hornung12 ve svém významném pojednání o povaze egyptského božství ukazuje, že existovalo „množství přístupů“ a že celek je možné pochopit, jen když se v úvahu vezmou všechny. Egyptští bohové mohli své bytí nekonečně rozšiřovat, a to prostřednictvím řady různých jmen, manifestací a činů, nebo spojením s dalšími bohy. Božstvo často používalo různých jmen k vyjádření různých stránek své osobnosti či ke zdůraznění svých zvláštních schopností a jeho přítomnost na zemi byla zviditelňována prostřednictvím kultovních soch nebo zvířat, jež jej reprezentovaly. Mohlo také vyjevit svou vůli svými činy a slučováním některých svých charakteristik a funkcí s charakteristikami a funkcemi určitých dalších bohů mohlo využívat jejich oblastí vlivu k dosažení ještě širšího okruhu příznivců.
Zároveň však jádro povahy jednotlivých bohů a jejich existence zůstaly vymezené a odlišné od ostatních božstev. Bůh nikdy nebyl hotovou entitou; vždy procházel procesem vytváření, probíhajících změn a pokračování, aby připojil další aspekt ke své povaze a zkušenostem. Takto se každý bůh mohl projevit matoucím množstvím forem, z nichž každá byla omezeným a nedokonalým projevem jeho povahy a skutečnosti. Významní bohové se sotva kdy omezovali na jednu formu, nýbrž své manifestace libovolně měnili; tatáž zvířecí podoba nebo předmět mohly představovat rozdílné manifestace několika odlišných bohů.
Egypťané pečlivě rozlišovali mezi obrazem boha (ať už sochou nebo zvířetem) a „skutečnou podobou“boha, která jen zřídka bývala odhalena lidem. I když tato úplná a dokonalá fyzická manifestace boha mohla být někdy odhalena věřícímu na onom světě, nikdy k tomu nemohlo dojít zde na zemi, kde obrazy boha a prostředníci mohli přinést pouze částečné a neuspokojivé odhalení některých aspektů fyzických atributů a povahy boha.
Pozemské obrazy a posvátná zvířata, jež působily jako manifestace boha, sloužily k zpřístupnění boha věřícímu. V pozdějších historických obdobích tedy bůh mohl nabývat různých zvířecích podob a mohl být uctíván nejen prostřednictvím manifestací kultovního zvířete, které někdy bylo chováno v chrámu boha, ale prostřednictvím všech příslušníků tohoto druhu. Na tomto pozadí se starší teorie, že egyptské náboženství se vyvíjelo od fetišismu k zoolatrii a potom k antropomorfismu, nebo že kosmičtí a lokální bohové měli různý původ a vyvíjeli se podle oddělených linií, jeví jako velice zjednodušující. Přesvědčivější vysvětlení říká, že bohové měli různé formy a nespočetné obrazy přítomné v okolí. Egypťané mohli na počátku svých dějin uctívat některé bohy v určitých oblastech, ale jiní bohové jako Re, Usir, Ptah a Amon měli zjevně vždy univerzální moc a nebyli omezováni na žádné zvláštní geografické území nebo na nějaký aspekt své povahy.
Již od nejstarších dob byly povaha bohů a geografie jejich uctívání složité. Někteří bohové byli spojeni s určitými oblastmi. Je to však druhotný rys jejich kultů a jakékoli spojení se zvláštním místem může jednoduše zdůrazňovat určitou stránku povahy boha v jistém stadiu jeho historie a vývoje. Různí se i stupeň spojení s jednou určitou geografickou oblastí: někteří bohové měli velmi úzkou vazbu na jedno město nebo území, zatímco u jiných bylo spojení volnější.
Dřívější teorie, podle nichž mělo identifikování původního kultovního centra boha objasnit jeho původ a historický význam, se nyní rozsáhle přehodnocují. Ukazuje se, že někteří bohové mohou být univerzální a transcendentní, i když si udržují silné vazby na geografické území, kdežto úloha jiných bohů se nikdy nerozšíří mimo jejich lokální význam. Existuje jasný rozdíl mezi skutečně lokálními bohy, kteří jsou uctíváni pouze v určité oblasti, a lokálními manifestacemi velkých bohů, které měly zdůraznit určitý aspekt povahy těchto božstev.
Je obtížné rozluštit také spojení mezi kosmickými bohy a bohy přírodními. Svět přírody, který obklopoval starověké Egypťany, hrál významnou úlohu v jejich náboženských představách, setkáváme se však i s překvapivými aspekty. Například neexistoval bůh Nilu, větších jezer nebo moře (až do Nové říše, kdy byl do egyptského panteonu začleněn semitský bůh Jamm). Hapi byl bohem záplavy a Chnum patronem určitého úseku řeky u prvního kataraktu. Vedle boha „vody“ chyběla také jednotlivá božstva dalších elementů – ohně, země a vzduchu. Sutech – bůh bouří, chaosu, zmatku a zla – se spojil se Šuem, který představoval „prázdný prostor“, a s Amonem, který ztělesňoval „vzduch v pohybu“ nebo „dech větru“, aby personifikovali vzduch, kdežto Geb, Aker a Tatenen („hlubiny země“) ztělesňovali Zemi. Překvapivě nebyl ani specifický bůh pro poušť.
Také některé hlavní rysy vesmíru nebyly samostatně zbožštěny: „noc“ se objevuje jako božstvo až v perském období a pouze několik významných hvězd a souhvězdí se stalo bohy. Sothis a Orion měly své kulty, avšak planety obecně byly považovány za projevy boha Hora a hvězdy byly pokládány za ztělesnění duší zemřelých. V některých případech nedostaly elementy vesmíru stejná jména jako bohové, kteří je představovali; například egyptské slovo pro nebe bylo pet kdežto jméno bohyně oblohy je „Nut“.
Několik bohů mělo vztah k měsíci a slunci: Chonsu a Thovt se stali bohy měsíce a rovněž Usir, Min, Šu a Chnum měli lunární asociace. Bůh Re ztělesňoval slunce a byl přítomen také ve všech svých formách Re-Harachteje, Re-Atuma a Amon-Rea. Různá stadia cyklu denního koloběhu slunce byla spojována se samostatnými bohy – Cheprer symbolizoval ranní slunce, Re polední a Atum večerní slunce.13
Egypťané věřili, že bohové obývají onen svět a na zemi jsou přítomni ve formě určitých fyzických manifestací, jako v osobě krále, v sochách a také v posvátných rostlinách, zvířatech a předmětech. Tyto manifestace přinášely věřícím hmatatelnou božskou přítomnost, kterou bylo možné si představit a jí ž bylo možné se přiblížit prostřednictvím rituálů ve svatyních a chrámech boha. Ve Staré říši se věřilo, že bohové bydlí na nebesích, ale od Střední říše, kdy všemohoucnost krále ustupovala, se vytvořila jiná představa posmrtného života, jež byla umístěna v podsvětí. Pozdější literární prameny popisují, že bůh byl přítomen ve své ba (duši, více viz kapitola 8) na obloze, ve svém obrazu na zemi a ve svém těle v podsvětí (kde se ba a tělo každou noc spojovaly), takže různé projevy boha se vyskytovaly v celém vesmíru.
Kvůli nedostatku písemných pramenů z Předdynastické doby získáváme informace o bozích a pojmech božství hlavně z pozdějších dokladů. To však může přinášet nepřesný a někdy příliš zjednodušený pohled na rané praktiky. Potřeba pochopit složitost povahy bohů a přístupu lidí k nim v průběhu tohoto formativního období se dnes považuje za stěžejní pro pochopení vzniku egyptského náboženství.
Rané studie egyptského náboženství se pokoušely vysvětlovat organizaci bohů zjednodušenými termíny. Tvrdily, že existovaly dvě hlavní odlišné skupiny bohů, kteří byli uctívány od předdynastických dob až po celé historické období; byli to (i) kmenoví nebo lokální bohové a (ii) kosmičtí bohové. Lokálním bohům přiřazovaly zvláštní geografická centra uctívání (kultovní centra) a připisovaly jim určité fyzické charakteristiky včetně zvířecích forem. Na druhou stranu prohlašovaly, že kosmičtí bohové představovali síly přírody jako slunce, měsíc, hvězdy a další elementy, které byly lidem vzdáleny a měly univerzální význam. Ačkoli podle této domněnky kosmická božstva původně neměla kultovní centra ani fyzickou podobu, některá z nich později převzala charakteristiky a kultovní centra lokálních bohů, jejichž osobnost a moc vstřebala.
Objevil se i názor, že kosmičtí bohové mhli mít jiný původ než lokální bohové – mohli snad být do Egypta přivezeni dynastickou rasou –, zatímco lokální bohové byli vždy uctíváni místními obyvateli. Když příchozí dobyli zemi, některá z jejich božstev mohla pravděpodobně asimilovat s lokálními bohy a převzít jejich centra.
Jiný výklad tvrdí, že místní obyvatelstvo původně uctívalo jako kosmické, tak lokální bohy, ale protože kosmičtí bohové byli vzdálení a nepřístupní, jejich věřící jim nejprve nedali jména a formy. Pozdější spojování kosmických a lokálních bohů umožnila kosmickým bohům získat jména a atributy. V dynastické době získala kosmická božstva své typické podoby a byla zobrazována v lidské podobě s charakteristickými symboly na svých hlavách.
Nyní je zřejmé, že tento přístup je příliš zjednodušující a že nelze rozlišit „lokální“ a „kosmické“ bohy a vykládat je tímto způsobem. Hornung12 ve svém významném pojednání o povaze egyptského božství ukazuje, že existovalo „množství přístupů“ a že celek je možné pochopit, jen když se v úvahu vezmou všechny. Egyptští bohové mohli své bytí nekonečně rozšiřovat, a to prostřednictvím řady různých jmen, manifestací a činů, nebo spojením s dalšími bohy. Božstvo často používalo různých jmen k vyjádření různých stránek své osobnosti či ke zdůraznění svých zvláštních schopností a jeho přítomnost na zemi byla zviditelňována prostřednictvím kultovních soch nebo zvířat, jež jej reprezentovaly. Mohlo také vyjevit svou vůli svými činy a slučováním některých svých charakteristik a funkcí s charakteristikami a funkcemi určitých dalších bohů mohlo využívat jejich oblastí vlivu k dosažení ještě širšího okruhu příznivců.
Zároveň však jádro povahy jednotlivých bohů a jejich existence zůstaly vymezené a odlišné od ostatních božstev. Bůh nikdy nebyl hotovou entitou; vždy procházel procesem vytváření, probíhajících změn a pokračování, aby připojil další aspekt ke své povaze a zkušenostem. Takto se každý bůh mohl projevit matoucím množstvím forem, z nichž každá byla omezeným a nedokonalým projevem jeho povahy a skutečnosti. Významní bohové se sotva kdy omezovali na jednu formu, nýbrž své manifestace libovolně měnili; tatáž zvířecí podoba nebo předmět mohly představovat rozdílné manifestace několika odlišných bohů.
Egypťané pečlivě rozlišovali mezi obrazem boha (ať už sochou nebo zvířetem) a „skutečnou podobou“boha, která jen zřídka bývala odhalena lidem. I když tato úplná a dokonalá fyzická manifestace boha mohla být někdy odhalena věřícímu na onom světě, nikdy k tomu nemohlo dojít zde na zemi, kde obrazy boha a prostředníci mohli přinést pouze částečné a neuspokojivé odhalení některých aspektů fyzických atributů a povahy boha.
Pozemské obrazy a posvátná zvířata, jež působily jako manifestace boha, sloužily k zpřístupnění boha věřícímu. V pozdějších historických obdobích tedy bůh mohl nabývat různých zvířecích podob a mohl být uctíván nejen prostřednictvím manifestací kultovního zvířete, které někdy bylo chováno v chrámu boha, ale prostřednictvím všech příslušníků tohoto druhu. Na tomto pozadí se starší teorie, že egyptské náboženství se vyvíjelo od fetišismu k zoolatrii a potom k antropomorfismu, nebo že kosmičtí a lokální bohové měli různý původ a vyvíjeli se podle oddělených linií, jeví jako velice zjednodušující. Přesvědčivější vysvětlení říká, že bohové měli různé formy a nespočetné obrazy přítomné v okolí. Egypťané mohli na počátku svých dějin uctívat některé bohy v určitých oblastech, ale jiní bohové jako Re, Usir, Ptah a Amon měli zjevně vždy univerzální moc a nebyli omezováni na žádné zvláštní geografické území nebo na nějaký aspekt své povahy.
Již od nejstarších dob byly povaha bohů a geografie jejich uctívání složité. Někteří bohové byli spojeni s určitými oblastmi. Je to však druhotný rys jejich kultů a jakékoli spojení se zvláštním místem může jednoduše zdůrazňovat určitou stránku povahy boha v jistém stadiu jeho historie a vývoje. Různí se i stupeň spojení s jednou určitou geografickou oblastí: někteří bohové měli velmi úzkou vazbu na jedno město nebo území, zatímco u jiných bylo spojení volnější.
Dřívější teorie, podle nichž mělo identifikování původního kultovního centra boha objasnit jeho původ a historický význam, se nyní rozsáhle přehodnocují. Ukazuje se, že někteří bohové mohou být univerzální a transcendentní, i když si udržují silné vazby na geografické území, kdežto úloha jiných bohů se nikdy nerozšíří mimo jejich lokální význam. Existuje jasný rozdíl mezi skutečně lokálními bohy, kteří jsou uctíváni pouze v určité oblasti, a lokálními manifestacemi velkých bohů, které měly zdůraznit určitý aspekt povahy těchto božstev.
Je obtížné rozluštit také spojení mezi kosmickými bohy a bohy přírodními. Svět přírody, který obklopoval starověké Egypťany, hrál významnou úlohu v jejich náboženských představách, setkáváme se však i s překvapivými aspekty. Například neexistoval bůh Nilu, větších jezer nebo moře (až do Nové říše, kdy byl do egyptského panteonu začleněn semitský bůh Jamm). Hapi byl bohem záplavy a Chnum patronem určitého úseku řeky u prvního kataraktu. Vedle boha „vody“ chyběla také jednotlivá božstva dalších elementů – ohně, země a vzduchu. Sutech – bůh bouří, chaosu, zmatku a zla – se spojil se Šuem, který představoval „prázdný prostor“, a s Amonem, který ztělesňoval „vzduch v pohybu“ nebo „dech větru“, aby personifikovali vzduch, kdežto Geb, Aker a Tatenen („hlubiny země“) ztělesňovali Zemi. Překvapivě nebyl ani specifický bůh pro poušť.
Také některé hlavní rysy vesmíru nebyly samostatně zbožštěny: „noc“ se objevuje jako božstvo až v perském období a pouze několik významných hvězd a souhvězdí se stalo bohy. Sothis a Orion měly své kulty, avšak planety obecně byly považovány za projevy boha Hora a hvězdy byly pokládány za ztělesnění duší zemřelých. V některých případech nedostaly elementy vesmíru stejná jména jako bohové, kteří je představovali; například egyptské slovo pro nebe bylo pet kdežto jméno bohyně oblohy je „Nut“.
Několik bohů mělo vztah k měsíci a slunci: Chonsu a Thovt se stali bohy měsíce a rovněž Usir, Min, Šu a Chnum měli lunární asociace. Bůh Re ztělesňoval slunce a byl přítomen také ve všech svých formách Re-Harachteje, Re-Atuma a Amon-Rea. Různá stadia cyklu denního koloběhu slunce byla spojována se samostatnými bohy – Cheprer symbolizoval ranní slunce, Re polední a Atum večerní slunce.13
Egypťané věřili, že bohové obývají onen svět a na zemi jsou přítomni ve formě určitých fyzických manifestací, jako v osobě krále, v sochách a také v posvátných rostlinách, zvířatech a předmětech. Tyto manifestace přinášely věřícím hmatatelnou božskou přítomnost, kterou bylo možné si představit a jí ž bylo možné se přiblížit prostřednictvím rituálů ve svatyních a chrámech boha. Ve Staré říši se věřilo, že bohové bydlí na nebesích, ale od Střední říše, kdy všemohoucnost krále ustupovala, se vytvořila jiná představa posmrtného života, jež byla umístěna v podsvětí. Pozdější literární prameny popisují, že bůh byl přítomen ve své ba (duši, více viz kapitola 8) na obloze, ve svém obrazu na zemi a ve svém těle v podsvětí (kde se ba a tělo každou noc spojovaly), takže různé projevy boha se vyskytovaly v celém vesmíru.
Kvůli nedostatku písemných pramenů z Předdynastické doby získáváme informace o bozích a pojmech božství hlavně z pozdějších dokladů. To však může přinášet nepřesný a někdy příliš zjednodušený pohled na rané praktiky. Potřeba pochopit složitost povahy bohů a přístupu lidí k nim v průběhu tohoto formativního období se dnes považuje za stěžejní pro pochopení vzniku egyptského náboženství.
čtvrtek 8. listopadu 2007
Burnout
Kdysi dávno, je to asi 4 nebo 5 roků zpátky, jsem seděla ve školní lavici, měli jsme hodinu češtiny a psali jsme celkem důležitou slohovou práci. Už si přesně nevzpomínám, jestli jsme měli domácí přípravu, ale tuším, že ano. Dávali nám vždy na výběr pár témat... No každopádně to ráno ve škole začli všichni psát, jen já jsem nepřítomně civěla z okna, dokonce jsem se ani nenamáhala uchopit tužku. A když si toho učitelka všimla, ani mi nebylo trapný jí říct, že prostě nic nevím, nic mě nenapadá a že jednoduše prostě nic psát nebudu. Taková stávka u vzorné studentky. Ta učitelka byla asi celkem šokovaná, ale férová. Když viděla, že se mnou nehne, přinutila mě aspoň napsat nějakou básničku.... Měla jsem tehda asi největší krizi v životě, a tak to šlo samo. Bohužel je to taková srdeční slátanina, že z toho asi nepochopí nikdo nic...
Říkám si proč
Když se člověk o něco snaží
Nevnímá neviditelné snahy ostatních
Mít v hlavě myšlenku jedinou
A pak se to možná daří
Přijímá úkol téměř posvátný
Chvilkové vzrušení, spíš bolest hlavy
Předtucha a možná víc
Vždyť jen já sama vím
Co ano, co se nepodaří
Každý. Ne nejsem jediná
Však nevidím, necítím
Jen pachuť hořkosti na jazyku
V hlavě jak vosí píchnutí se ozývá
Zdalipak se ti to podaří?
Ten zrádný hlas, ten ďábel
Přece nemohu a ani nechci
Dokážu to, věřím v sebe
Ikdyž smysl postrádá to
Pak se to možná zdaří
Že lepší je méně něžli více
Ale já... ber vše anebo nic
Ruka nestíhá myšlenky
Hlava myslí a snad se daří
Život je krásný
Život je smutný
Život je krásně smutný
Život je láska
Láska je boj
Život se možná nepodařil
Proč během jediného okamžiku
Je v hlavě prázdno
Je v srdci pusto
Snad ani nečekám na odpověď
Říká se, buď upřímná
Neví se, jak moc
Říká se buď svá
Ale jen na mojí straně
Idealismus vládne světem
Na jedné straně Proti všem
Na druhé Jeden za všechny a všichni za jednoho
Pak vyber si poutníku
Cestu zlatou, tedy střední
I za cenu vysokou
Štěstí, lásky, ztráty
Nevybočuj ze stáda svého
I dnes můžeš skončit na hranici
Být dobrým? Zachraňovat jiné?
To dnes není moderní
Mnohé splácí se zlým
Ale tito lidé... ty já nesnáším
Falešné úsměvy, prázdné řeči
Ó, ti světci, ať jdou do nebe
Však pravda je a pořád bude
Co tě nezabije, to tě posílí
Tak i ten nejslabší
Je mnohdy silnější než ty
Kdo se proti němu stavíš
A ústup není výrazem porážky
Právě naopak...
Říkám si proč
Když se člověk o něco snaží
Nevnímá neviditelné snahy ostatních
Mít v hlavě myšlenku jedinou
A pak se to možná daří
Přijímá úkol téměř posvátný
Chvilkové vzrušení, spíš bolest hlavy
Předtucha a možná víc
Vždyť jen já sama vím
Co ano, co se nepodaří
Každý. Ne nejsem jediná
Však nevidím, necítím
Jen pachuť hořkosti na jazyku
V hlavě jak vosí píchnutí se ozývá
Zdalipak se ti to podaří?
Ten zrádný hlas, ten ďábel
Přece nemohu a ani nechci
Dokážu to, věřím v sebe
Ikdyž smysl postrádá to
Pak se to možná zdaří
Že lepší je méně něžli více
Ale já... ber vše anebo nic
Ruka nestíhá myšlenky
Hlava myslí a snad se daří
Život je krásný
Život je smutný
Život je krásně smutný
Život je láska
Láska je boj
Život se možná nepodařil
Proč během jediného okamžiku
Je v hlavě prázdno
Je v srdci pusto
Snad ani nečekám na odpověď
Říká se, buď upřímná
Neví se, jak moc
Říká se buď svá
Ale jen na mojí straně
Idealismus vládne světem
Na jedné straně Proti všem
Na druhé Jeden za všechny a všichni za jednoho
Pak vyber si poutníku
Cestu zlatou, tedy střední
I za cenu vysokou
Štěstí, lásky, ztráty
Nevybočuj ze stáda svého
I dnes můžeš skončit na hranici
Být dobrým? Zachraňovat jiné?
To dnes není moderní
Mnohé splácí se zlým
Ale tito lidé... ty já nesnáším
Falešné úsměvy, prázdné řeči
Ó, ti světci, ať jdou do nebe
Však pravda je a pořád bude
Co tě nezabije, to tě posílí
Tak i ten nejslabší
Je mnohdy silnější než ty
Kdo se proti němu stavíš
A ústup není výrazem porážky
Právě naopak...
Voníš
Voníš, tak krásně mi voníš,
když přede mnou váhavě stojíš...
Pak poklekneš ze mnou a studíš,
to rukou můj zadeček hladíš.
Přivírám oči jak kočka,
teď ty jsi můj svět – vše ostatní počká.
Cítím tvůj horký dech,
vznáším se a přitom ležím na zádech.
Snad nevnímáš, ale ty to víš,
že chci s tebou letět ještě výš,
Pohledem hlubokým snad pochopíš
to, co můžeš jen ty, třeba uslyšíš...
Tvé vlásky mě zašimrají na tvářích,
miluji ten dotyk, to není hřích.
Chci tě mít blíž...
ne, ty se mě nebojíš,
a jazykem už kloužeš níž,
a já si přeju, ať mě nepustíš.
Pak z něžnosti nezbývá téměř nic,
tak zatínám nehty své víc a víc.
... a ty stále tak krásně voníš.
když přede mnou váhavě stojíš...
Pak poklekneš ze mnou a studíš,
to rukou můj zadeček hladíš.
Přivírám oči jak kočka,
teď ty jsi můj svět – vše ostatní počká.
Cítím tvůj horký dech,
vznáším se a přitom ležím na zádech.
Snad nevnímáš, ale ty to víš,
že chci s tebou letět ještě výš,
Pohledem hlubokým snad pochopíš
to, co můžeš jen ty, třeba uslyšíš...
Tvé vlásky mě zašimrají na tvářích,
miluji ten dotyk, to není hřích.
Chci tě mít blíž...
ne, ty se mě nebojíš,
a jazykem už kloužeš níž,
a já si přeju, ať mě nepustíš.
Pak z něžnosti nezbývá téměř nic,
tak zatínám nehty své víc a víc.
... a ty stále tak krásně voníš.
středa 7. listopadu 2007
Proč...
Tak to je otázka, na kterou bych ráda znala odpověď hned několikrát. Nevím, jestli je to mnou samotnou nebo okolnostmi, ale vzhledem k tomu, že historie se opakuje neustále dokola... je to na provaz. Já prostě nechci lidem ubližovat a dělám to pořád. Není to žádný naschvál, ale já nevím už co mám udělat, aby se mi tohle nestávalo pořád dokola! Přece nejsem žádná potvora, já mám ty lidi opravdu ráda... :-(
Uvažovala jsem nad tím, proč se tak děje. Proč když ze začátku vztah vypadá slibně, proč to musí vždycky skončit stejně. A proč nejsem schopná říct tomu, kterého mám pravdu ráda, co k němu cítím a co pro mě znamená. Proč si nejsem schopná přiznat, že někoho miluji a že je to prostě láska a čeho se bojím. Což je vlastně věc, kterou jsem sama vyčítala...
Možná to bude tím, že jsem si svůj první a zároveň hodně vážný vztah užila se vším všudy. A nedopadl dobře. Nedopadl vůbec dobře. A bohužel se stává to, že když člověka první věc svého druhu, která by pro něj měla být vším, tím nejkrásnějším, co v životě může najít - vztah s milovanou osobou, dopadne nějakým fatálním způsobem hrozně zle, prostě to na něm musí nechat následky. A není to nic jen tak ledajakého. Člověka to poznamená a záleží jen na něm, jestli si v životě najde někoho, s kým to vše překoná... Ale to se nedaří :-(
Rychle jsem ve svém životě našla lásku, ale pomalé bylo její utrpení. Příliš brzo na získání zkušeností, které obvykle člověk nemusí získat vůbec. A stejně detsruktivní vztahy teď možná vytvářím také. Naučila jsem se velmi brzo, jak se v tom všem má chodit a co se má říkat. Ale možná jsem se nenaučila, to, co by se dělat mělo..? Ale stejně si myslím, že už to nejde napravit. Chyby se staly a čas vrátit zpátky nejde.
Měla bych si nají konečně nějakou práci a snad by bylo nejlepší vzít i tu v Praze, odstěhovat se od všech lidí, které znám. Od všech, které jsem ranila. Nemyslím si, že bych někomu chyběla tak, že by je to nějak zvlášť mrzelo. Bylo by to tak asi pro všechny lepší. Možná poprvé, co v tomto divokém období myslím hlavně na druhé. Paradoxně. Čím víc toho chci, tím míň toho nakonec mám... Jak smutné.
Uvažovala jsem nad tím, proč se tak děje. Proč když ze začátku vztah vypadá slibně, proč to musí vždycky skončit stejně. A proč nejsem schopná říct tomu, kterého mám pravdu ráda, co k němu cítím a co pro mě znamená. Proč si nejsem schopná přiznat, že někoho miluji a že je to prostě láska a čeho se bojím. Což je vlastně věc, kterou jsem sama vyčítala...
Možná to bude tím, že jsem si svůj první a zároveň hodně vážný vztah užila se vším všudy. A nedopadl dobře. Nedopadl vůbec dobře. A bohužel se stává to, že když člověka první věc svého druhu, která by pro něj měla být vším, tím nejkrásnějším, co v životě může najít - vztah s milovanou osobou, dopadne nějakým fatálním způsobem hrozně zle, prostě to na něm musí nechat následky. A není to nic jen tak ledajakého. Člověka to poznamená a záleží jen na něm, jestli si v životě najde někoho, s kým to vše překoná... Ale to se nedaří :-(
Rychle jsem ve svém životě našla lásku, ale pomalé bylo její utrpení. Příliš brzo na získání zkušeností, které obvykle člověk nemusí získat vůbec. A stejně detsruktivní vztahy teď možná vytvářím také. Naučila jsem se velmi brzo, jak se v tom všem má chodit a co se má říkat. Ale možná jsem se nenaučila, to, co by se dělat mělo..? Ale stejně si myslím, že už to nejde napravit. Chyby se staly a čas vrátit zpátky nejde.
Měla bych si nají konečně nějakou práci a snad by bylo nejlepší vzít i tu v Praze, odstěhovat se od všech lidí, které znám. Od všech, které jsem ranila. Nemyslím si, že bych někomu chyběla tak, že by je to nějak zvlášť mrzelo. Bylo by to tak asi pro všechny lepší. Možná poprvé, co v tomto divokém období myslím hlavně na druhé. Paradoxně. Čím víc toho chci, tím míň toho nakonec mám... Jak smutné.
pondělí 5. listopadu 2007
Najít sama sebe
Podzimní sychravé počasí, to je ideální příležitost zapřemýšlet nad svou osobností a povahou. Teda ne že bych to dělala nějak cíleně, prostě jen mám spoustu času a je proložený jen málo povinnostmi. Ikdyž i tak se mi stane, že něco udělat nestíhám... ale spíš to je tím, že vím, že je dělat nemusím. A když něco kolosálně po*eru, tak začnu uvažovat nad příčinou toho, proč.
Přemýšlím o tom, jestli je možné, aby se povaha člověka změnila z introverta na extroverta? Pokud ne, tak mám v sobě minimálně dvě navzájem bojující osobnosti a kolikrát se nestačím divit, jak dokážou být obě přirozené. A jak málo stačí k tomu, aby se ta změna stala. Taky nevím, jestli si potřebuju něco dokazovat, ale možná to tak prostě má být a co nadělám... V dětství to nebylo se mnou nic moc, a tak jsem na sobě zapracovala. Jak? To může posoudit pár lidí, co mají tu čest říct, že mě znají. Aspoň nějak... A s postupem času si uvědomuju, jak moc jsem se změnila. Rozhodně si nemyslím, že ke špatnému, je to jen jiné a pro mě dobré. A to je důležité. Nečekám, že by mě někdo chápal. To se asi v mém životě nestane, ale není to věc, kvůli které bych skákala z mostu.
Jsem ctižádostivá, jsem ambiciózní, vím co chci (většinou) a taky to od lidí očekávám. Dokážu být hodně tolerantní, ale vždy přijde moment, kdy se rozhodnu, zda mi za to ten člověk nebo věc stojí a podle toho pokračuju nebo ne. Myslím, že tohle je důležitá vlastnost, skoro stejně jako umět říkat NE. To aby se z člověka nestala jen pouhá troska, co přežívá závislá na něčem a na někom. Umím být přátelská. Někdy až moc bohužel. Tak to je chyba, ale kompenzuju si tím fakt, že na druhou stranu přátel moc nemám. Ne že bych byla vysloveně náročná, to ne, ale vím, co jsou lidi za svině a nechci riskovat, že se mi stane něco nepříjemného. Špatných zkušeností bylo tak akorát. Radši míň lidí, které znám hodně dobře a vím co od nich můžu čekat, než znát strašnou spoustu lidí, na které se ale nemůžu spolehnout a nikdy nevím, od koho mi přistane kudla v zádech! Nesnáším neupřímnost!
A ikdyž se tvářím jako sluníčko, a v hloubi duše jsem mírumilovná povaha, nikdy bych to nedala na sobě ve společnosti znát. Radši budit respekt a dojem ledové královny, než posléze něčeho litovat. Vím, že naštvat se dokážu snadno a rychle. Holt některé věci a poslední dobou i lidi mě dokážou naštvat už tím, že jsou. Ale zvládám to dobře. Stačí se tím příliš neobklopovat.A umět použít trochu té psychologie. Jelikož jsem vyrůstala s o rok mladší sestrou, není to pro mě vůbec žádný problém a když chci a snažím se, většinou dokážu lidi přimět, aby udělali něco co třeba ani oni tolik nechtějí. Důležité je, zůstat navenek vklidu :-)
Nejsem špatný člověk. Nejsem dokonalá. Jsem svá a vždycky budu! Takříkajíc, pro někoho jsem dobrá až moc...
Přemýšlím o tom, jestli je možné, aby se povaha člověka změnila z introverta na extroverta? Pokud ne, tak mám v sobě minimálně dvě navzájem bojující osobnosti a kolikrát se nestačím divit, jak dokážou být obě přirozené. A jak málo stačí k tomu, aby se ta změna stala. Taky nevím, jestli si potřebuju něco dokazovat, ale možná to tak prostě má být a co nadělám... V dětství to nebylo se mnou nic moc, a tak jsem na sobě zapracovala. Jak? To může posoudit pár lidí, co mají tu čest říct, že mě znají. Aspoň nějak... A s postupem času si uvědomuju, jak moc jsem se změnila. Rozhodně si nemyslím, že ke špatnému, je to jen jiné a pro mě dobré. A to je důležité. Nečekám, že by mě někdo chápal. To se asi v mém životě nestane, ale není to věc, kvůli které bych skákala z mostu.
Jsem ctižádostivá, jsem ambiciózní, vím co chci (většinou) a taky to od lidí očekávám. Dokážu být hodně tolerantní, ale vždy přijde moment, kdy se rozhodnu, zda mi za to ten člověk nebo věc stojí a podle toho pokračuju nebo ne. Myslím, že tohle je důležitá vlastnost, skoro stejně jako umět říkat NE. To aby se z člověka nestala jen pouhá troska, co přežívá závislá na něčem a na někom. Umím být přátelská. Někdy až moc bohužel. Tak to je chyba, ale kompenzuju si tím fakt, že na druhou stranu přátel moc nemám. Ne že bych byla vysloveně náročná, to ne, ale vím, co jsou lidi za svině a nechci riskovat, že se mi stane něco nepříjemného. Špatných zkušeností bylo tak akorát. Radši míň lidí, které znám hodně dobře a vím co od nich můžu čekat, než znát strašnou spoustu lidí, na které se ale nemůžu spolehnout a nikdy nevím, od koho mi přistane kudla v zádech! Nesnáším neupřímnost!
A ikdyž se tvářím jako sluníčko, a v hloubi duše jsem mírumilovná povaha, nikdy bych to nedala na sobě ve společnosti znát. Radši budit respekt a dojem ledové královny, než posléze něčeho litovat. Vím, že naštvat se dokážu snadno a rychle. Holt některé věci a poslední dobou i lidi mě dokážou naštvat už tím, že jsou. Ale zvládám to dobře. Stačí se tím příliš neobklopovat.A umět použít trochu té psychologie. Jelikož jsem vyrůstala s o rok mladší sestrou, není to pro mě vůbec žádný problém a když chci a snažím se, většinou dokážu lidi přimět, aby udělali něco co třeba ani oni tolik nechtějí. Důležité je, zůstat navenek vklidu :-)
Nejsem špatný člověk. Nejsem dokonalá. Jsem svá a vždycky budu! Takříkajíc, pro někoho jsem dobrá až moc...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
