Mám takový pocit, jakoby na mě lezla jarní deprese. V říjnu? Není to malinko divný? Ale když už to divný má být, tak pořádně.. Jak jsem včera smskou psala jednomu příteli, cítím se jako ten úplně nejposlednější a nejnepodstatnější kus živé hmoty na světě.
Už nějaký čas si hledám práci a zatím stále zbytečně. Ono se řekne, dělej vysokou školu, budeš se mít líp, ale já zatím nic lepšího nevidím. Je fakt, že mám "jen" titul bakaláře a rok nedokončeného magistra.... Ale ono by to ani tak lepší nebylo. Práci u nás na Jesenicku? S oborem chemie? Hahaha... A má člověk peníze a hlavně nervy na to jezdit co týden na nějaký pohovor do Prahy? Nemá... Jsem silná osobnost, to o sobě vím, a tak to zkouším. Nevzdávám se... Ale tohle vysedávání u počítače, filmů, o víkendu za přáteli a podobně mě šíleně ničí.
Byla jsem zvyklá mít v životě nějaký smysl, cíl, povinnosti. Teď nedělám snad vůbec nic a pomalu začínám upadat :-( chřadnout jak ta kytka. A taky ten život na naší miniaturní vesničce je ubíjející. Co tady člověk chce dělat? Kultura? Téměř nulová. Sport obdobně. A začíná nám depresivní podzim, takže už ani na procházky venku to moc nebude. A bude hůř...
Takže se snažím o tomhle moc nepřemýšlet a vidět světlou budoucnost.... Ale ono to nejde, když jste pořád sami a kolem vás místo rodičovské lásky jen jejich vlastní problémy, do kterých se pomalu začínám proplétat i já. A pak moje osobní vztahy... Zase mě čeká nejedno rozhodnutí, na které mi musí zbýt nějaká síla.
Už nějaký čas si hledám práci a zatím stále zbytečně. Ono se řekne, dělej vysokou školu, budeš se mít líp, ale já zatím nic lepšího nevidím. Je fakt, že mám "jen" titul bakaláře a rok nedokončeného magistra.... Ale ono by to ani tak lepší nebylo. Práci u nás na Jesenicku? S oborem chemie? Hahaha... A má člověk peníze a hlavně nervy na to jezdit co týden na nějaký pohovor do Prahy? Nemá... Jsem silná osobnost, to o sobě vím, a tak to zkouším. Nevzdávám se... Ale tohle vysedávání u počítače, filmů, o víkendu za přáteli a podobně mě šíleně ničí.
Byla jsem zvyklá mít v životě nějaký smysl, cíl, povinnosti. Teď nedělám snad vůbec nic a pomalu začínám upadat :-( chřadnout jak ta kytka. A taky ten život na naší miniaturní vesničce je ubíjející. Co tady člověk chce dělat? Kultura? Téměř nulová. Sport obdobně. A začíná nám depresivní podzim, takže už ani na procházky venku to moc nebude. A bude hůř...
Takže se snažím o tomhle moc nepřemýšlet a vidět světlou budoucnost.... Ale ono to nejde, když jste pořád sami a kolem vás místo rodičovské lásky jen jejich vlastní problémy, do kterých se pomalu začínám proplétat i já. A pak moje osobní vztahy... Zase mě čeká nejedno rozhodnutí, na které mi musí zbýt nějaká síla.
Žádné komentáře:
Okomentovat