Každý máme nějakou představu o ideálních Vánocích. Pak přijde na řadu ten opravdový – reálný průběh těchto nejznámějších zimních svátků.. Jak člověk vyrůstá a taky jak se svět mění, stává se z toho docela zajímavá rodinná událost. Dneska nemám sílu a po „svátkách“ ani náladu na nějaké rozepisování svých úvah... Ale tento letošní Štědrý den si budu pamatovat asi hodně dlouho. A to ne tak, že bych na něj s radostí vzpomínala.
Jak mi mnozí přátelé vtipně předpovídali, dva stromečky pro každého rodiče se nekonaly. Ale možná by tahle varianta byla daleko lepší. Situaci svým způsobem zachraňovala babička, která tu byla s námi. Spíš tedy s otcem. Máma se věnovala spíš telefonu v ložnici... jen aby se moc nepotkávali. Já jsem byla tak trochu vedoucím v kuchyni. Letos vařil táta... Aspoň jsme neměli hřibovou polévku.
Přes den jsem se držela. Ostatně jako už ¾ roku. Bohužel od štědrovečerní večeře to šlo jenom z kopce. Máti i otec byli lehce popití. Zcela nezávisle na sobě, aby se náhodou neřeklo. Nemůžu popsat jejich pocity, jedině to, jak já jsem to z nich cítila. Kdo ví, co je horší. Táta se snažil, aby ukázal mámě, že to umí snad líp než ona. Máma asi rezignovala a s úsměvem na tváři během jídla dvakrát okomentovala, jak jí to nechutná.
Po večeři nastal nejtrapnější okamžik dne – rozdávání dárků..? Jako loni, tak i letos jsou dárky rozdány už před samotnými Vánoci. Takže nikdo od nikoho nic nečeká. Mamka překvapila, nanosila pod stromek spoustu balíčků. Aspoň takto si chtěla spravit své pocity... Rozdání příjemcům zbylo nečekaně na mě. S maskou na obličeji, nuceným úsměvem a pár trapnýma větama jsem si vzala balíček pro sebe, dala ho i babičce a nakonec podávala otci...
Ten mě s napřaženýma rukama nechal chvíli stát. Pak řekl, že ho nechce. Pak se zeptal, jestli je ode mě nebo od mamy. Neměla jsem sílu cokoliv vymýšlet. Takže s kamenným výrazem mi zopakoval, že ten dárek nechce.
Mamka se usmála a prej že ho klidně můžu vyhodit z okna.
Ani nevím, jak jsem si zpátky sedla do křesla. Všechno se to ve mě vařilo, bouřilo a vybuchovalo. Měla jsem chuť něco zařvat, ale jen jsem sveřepě rozbalovala ten svůj balíček. Opatrně a pomalu. Čím víc jsem byla naštvaná, tím opatrněji jsem to otvírala. Abych mohla mamce poděkovat.
Jen jsem tak udělala, už jsem byla na odchodu. Vím, že se na mě otec koukal a možná omluvně usmíval, ale já se na nikoho ani nepodívala. Takhle zničit všechno, na co se člověk těší a co má být naopak pěknější než obvykle... Seděla jsem na zemi vedle postele a po tváři se mi koulely slzy jako hrachy. Přišla za mnou mamka a seděla u mě minimálně hodinu a chlácholila mě jako malé děcko. Sice bych ji nejradši poslala pryč, ale vím, že i pro ni je tohle období těžké. Ale myslím, že jsem moc neposlouchala, co mi povídala. Asi tenhle článek nedopíšu. Nemůžu... Strašně, šíleně moc to bolí. Proč..? A proč musím být na všechno tak sama.
Jak mi mnozí přátelé vtipně předpovídali, dva stromečky pro každého rodiče se nekonaly. Ale možná by tahle varianta byla daleko lepší. Situaci svým způsobem zachraňovala babička, která tu byla s námi. Spíš tedy s otcem. Máma se věnovala spíš telefonu v ložnici... jen aby se moc nepotkávali. Já jsem byla tak trochu vedoucím v kuchyni. Letos vařil táta... Aspoň jsme neměli hřibovou polévku.
Přes den jsem se držela. Ostatně jako už ¾ roku. Bohužel od štědrovečerní večeře to šlo jenom z kopce. Máti i otec byli lehce popití. Zcela nezávisle na sobě, aby se náhodou neřeklo. Nemůžu popsat jejich pocity, jedině to, jak já jsem to z nich cítila. Kdo ví, co je horší. Táta se snažil, aby ukázal mámě, že to umí snad líp než ona. Máma asi rezignovala a s úsměvem na tváři během jídla dvakrát okomentovala, jak jí to nechutná.
Po večeři nastal nejtrapnější okamžik dne – rozdávání dárků..? Jako loni, tak i letos jsou dárky rozdány už před samotnými Vánoci. Takže nikdo od nikoho nic nečeká. Mamka překvapila, nanosila pod stromek spoustu balíčků. Aspoň takto si chtěla spravit své pocity... Rozdání příjemcům zbylo nečekaně na mě. S maskou na obličeji, nuceným úsměvem a pár trapnýma větama jsem si vzala balíček pro sebe, dala ho i babičce a nakonec podávala otci...
Ten mě s napřaženýma rukama nechal chvíli stát. Pak řekl, že ho nechce. Pak se zeptal, jestli je ode mě nebo od mamy. Neměla jsem sílu cokoliv vymýšlet. Takže s kamenným výrazem mi zopakoval, že ten dárek nechce.
Mamka se usmála a prej že ho klidně můžu vyhodit z okna.
Ani nevím, jak jsem si zpátky sedla do křesla. Všechno se to ve mě vařilo, bouřilo a vybuchovalo. Měla jsem chuť něco zařvat, ale jen jsem sveřepě rozbalovala ten svůj balíček. Opatrně a pomalu. Čím víc jsem byla naštvaná, tím opatrněji jsem to otvírala. Abych mohla mamce poděkovat.
Jen jsem tak udělala, už jsem byla na odchodu. Vím, že se na mě otec koukal a možná omluvně usmíval, ale já se na nikoho ani nepodívala. Takhle zničit všechno, na co se člověk těší a co má být naopak pěknější než obvykle... Seděla jsem na zemi vedle postele a po tváři se mi koulely slzy jako hrachy. Přišla za mnou mamka a seděla u mě minimálně hodinu a chlácholila mě jako malé děcko. Sice bych ji nejradši poslala pryč, ale vím, že i pro ni je tohle období těžké. Ale myslím, že jsem moc neposlouchala, co mi povídala. Asi tenhle článek nedopíšu. Nemůžu... Strašně, šíleně moc to bolí. Proč..? A proč musím být na všechno tak sama.
