Náboženské organizace živých
Stejně jako v Předdynastické době se mnohem lépe dochovaly doklady o pohřebních náboženských praktikách než informace vztahující se k božským kultům a uctívání. Jeden typ náboženské stavby, který existoval v době prvních dynastií, představují „božské pevnosti“, jež hrály v raném státu významnou roli.18 Mohlo se jednat o místa, kde se shromažďovaly skupiny bohů v podobě jejich standart, emblémů či praporů, aby se účastnily důležitých obřadů.
„Pevnosti“ sestávaly z rozlehlého, převážně prázdného dvora, obklopeného cihlovými, panelovými zdmi; posvátný pahorek uvnitř tohoto ohrazení představoval místo, kde král mohl stát uprostřed bohů. Tato božstva, známá společně jako „následovníci Horovi“, vystupovala jako pozemská vtělení starobylých nebeských a sokolích bohů a následovala krále a jeho věrné.
Symboly bohů se zřejmě přivážely z různých provincií na lodích do pevností, jež mohly existovat v klíčových centrech jako v Abydu, v Héliopoli a v Hierakonpoli. Takové cesty se asi podnikaly ve spojitosti s vybíráním daní, jež se konalo každé dva roky, kdy se do pevností dopravovaly výnosy. Shromáždění bohů se zřejmě účastnilo redistribuce zboží a bylo připraveno přijmout královskou oběť a uctívání, aby na oplátku zachovalo svou přízeň. „Následovníci Horovi“ asi také hráli významnou úlohu při svátku sed, který oslavoval jubileum krále a obrozoval jeho život a vládu. Bohové a kněží, kteří jej doprovázeli, asi také cestovali po řece do pevnosti, aby sehráli hlavní rituální roli při obnovování královské moci na tomto světě i v příštím životě. Pevnost mohla mít ještě další funkci jako místo rituálního zabíjení válečných zajatců a pouštních zvířat.
Některá božstva uctívaná v pozdějších dobách měla svůj kult již v archaickém Egyptě. Bohyně Vadžet a Nechbet, ochranné bohyně dvou předdynastických království, i nadále chránily krále; již byla uctívána i bohyně psaní Sešat a bylo asi také založeno kultovní centrum Ptaha v Memfidě. Hlavním královským ochráncem v Archaické době byl sokolí bůh Hor, zatímco Re (jehož kult dominoval ve Staré říši) již mohl převzít centrum v Héliopoli, které bylo původně zasvěceno bohu Atumovi. Rozvíjel se rovněž kult bohyně lovu a války Neity; vyobrazení jejího raného chrámu na destičce z hrobky Hora-Ahy v Abydu19 zachycuje rysy raných kultovních svatyní. Byla interpretována coby svatyně postavená z proutí, avšak umělecké provedení spíše svědčí o pevnější konstrukci.20
Podobná vyobrazení na slonovinových či ebenových destičkách a válcovitých pečetítkách přinášejí o těchto svatyních a raných chrámech pouze omezené doklady, avšak v Abydu a Hierakonpoli byly objeveny pozůstatky skutečných staveb. V návaznosti na předdynastickou tradici byly tyto stavby zřejmě budovány z kombinovaných materiálů (jež v Archaické době mohly zahrnovat cihlové zdivo, stropy z dřevěných trámů a dřevěné dveře).
Každá svatyně obsahující kultovní obraz měla zaoblenou střechu a stála v zadní části otevřeného dvora obehnaného plotem. U vstupu do ohrazení se tyčily dvě žerdi s připevněnými prapory a uprostřed dvora před svatyní se nacházel další stožár, na němž byl vyvěšen božský emblém. Žerď se nakonec stala hieroglyfickým znakem pro slovo necer, které znamená „bůh“. Pozdější kamenné chrámy kopírovaly hlavní architektonický plán a rysy těchto raných svatyní.
Takováto kultovní centra asi v Archaické době existovala ve většině vesnic, měst a komunit a představovala místa, kde náčelníci komunit mohli provádět obřady pro místní božstva. I přes nedostatek přesvědčivých dokladů se zdá pravděpodobné, že tyto obřady měly tutéž podobu jako pozdější rituály, kdy kněží jakožto zástupci krále předkládali jídlo a ošacení soše boha v chrámu, aby dosáhli materiálního užitku pro krále a jeho lid. Jako v pozdějších chrámech se rané obřady zřejmě prováděly na pravidelném denním základě a doklady na Palermské desce dokonale naznačují, že již existovaly zavedené svátky, při nichž se božské sochy slavnostně nosily mezi věřícími.
Pohřební zvyklosti v Archaické době
Hlavní architektonický vývoj v pohřební architektuře této doby představuje zavedení mastab jako „domů“ pro zemřelé. Během Archaické doby rozlišujeme šest hlavních fází vývoje podoby hrobky21 a další dělení v jejich rámci odráží postavení majitele – králů, velmožů, šlechticů, nižších úředníků, řemeslníků a rolníků.
Velké úsilí bylo vyvíjeno k zabezpečení pohřební výbavy před vykradači: substruktura se stala hlubší, a protože majitel nyní nahromadil rozvinutější a početnější pohřební výbavu, rozměry superstruktury narostly a na východní straně se budovalo schodiště umožňující přímý přístup do pohřební komory. Jelikož však skladiště v superstruktuře byla příliš zranitelná vůči zlodějům, přestala se využívat a všechny předměty se začaly ukládat do pohřební komory, kromě zásob potravin, jež se skladovaly v okolních místnostech.
Na konci 2. dynastie se standardizoval typ hrobky používaný pro krále a velmože. Pohřební výbava v královských hrobkách se nadále rozvíjela, avšak v nekrálovských hrobkách zaznamenala pokles a majitelé začali vyjadřovat své postavení a bohatství samotnou strukturou hrobky spíše než jejím obsahem. V substruktuře se často nacházela obdoba přijímacího sálu, pokojů pro hosty, ložnice majitele, kterou představovala pohřební komora, obývacího pokoje a ženských pokojů, s koupelny a záchodu přístupných jak z ložnice majitele, tak z ženských pokojů. Hrobky měla zjevně sloužit jako „dům“ pro zemřelého majitele a zřejmě odrážela podobu příbytků, jež vyšší vrstvy užívaly za života.
Hlavním stavebním materiálem zůstávaly cihly, ačkoli hojný a dostupný byl i vápenec. Studie kamenných staveb, jako například řady kamenných hrobek z Archaické doby, které odkryl Zaki Saad v letech 1942 – 54, ukazují, že kámen se v tomto období používal jen zřídka.22 Technická zručnost v práci s kamenem a motivace budovat trvalé a bezpečné hrobky zjevně existovala již v 1. dynastii, avšak hrobky postavené celé z kamene se objevují až na konci Archaické doby nebo na počátku Staré říše. To je snad možné vysvětlit skutečností, že nepálené cihly byly považovány za obzvláště posvátný materiál pro pohřební příbytky. Stavění z kamene by se mohlo rozvíjet rychleji v jiném náboženském kontextu; Palermská deska například zaznamenává, že ve 2. dynastii byl vybudován kamenný chrám a v Hierakonpoli a el-Kábu byly nalezeny žulové reliéfy a další architektonické fragmenty, jež svědčí o raném rozvoji využívání kamene v chrámové architektuře.
Hrobky se nadále zaopatřovaly zásobami pro posmrtný život majitele. Pohybovaly se od jednoduchých předmětů ukládaných do jámových hrobů rolníků až po propracované výbavy nacházející se v hrobkách králů a velmožů. Veškeré snahy směřovaly k zajištění trvalého zdroje potravin pro zemřelého a některé pohřby zahrnovaly hotové pokrmy nachystané na miskách a rezervní zásoby uložené v okolních místnostech. Příbuzní zemřelého navíc přinášeli obětiny jídla, které nechávali před nikami vytvořenými ve vnějších zdech hrobky. I tyto zdroje potravy však mohly ustat, jestliže žijící příbuzní zanedbávali své povinnosti, takže aby byl zemřelý uchráněn před věčným hladověním, byly mu zajištěny „magické“ zásoby v podobě „menu“ sepsaného na stéle (kámen se zaobleným vrškem), která byla umístěna v jeho hrobce.
Egypťané věřili, že k získávání duchovní potravy z těchto obětin se musela duše zemřelého nebo jeho životní síla periodicky navracet do hrobky, aby se krmila z těchto zásob. Proto bylo nutné zachovat tělo majitele v dobrém stavu, aby jej duše mohla snadno poznat. V raných jámových hrobech (které většina obyvatel dosud používala) horko a sucho písku, který tělo obklopoval, zajistily uchování přirozenou cestou tím, že vysušily tkáně dříve, než měly čas se rozkládat. S budováním cihlových pohřebních komor v mastabách již však těla nezůstávala neporušená a Egypťané po několik set let hledali alternativní metodu k uchování těl, až nakonec začali využívat chemické činitele k vysušování.
V Archaické době je možné rozeznat různé experimentální fáze tohoto procesu, od přirozeného až k umělému uchování těl. U královské rodiny a významných velmožů se objevují snahy zachránit živoucí vzhled zemřelého rekonstruováním tvarů a linií jeho těla. Okolo těla se připevňovaly plátěné vycpávky a obinadla namočeného do pryskyřičné hmoty, aby se znovu vytvaroval obličej, trup a údy. Paže, nohy a prsty byly pečlivě a jednotlivě ovinuty a na vytvarovanou tvář, genitálie a prsa byly namalovány detaily.
Tělo bylo ve fetální pozici umístěno na lůžko nebo do dřevěné rakve tvaru příbytku v pohřební komoře. Jako další opatření pro uchování podoby majitele pro případ, že by jeho zavinuté tělo bylo poškozeno nebo zničeno, začali příslušníci královské rodiny zahrnovat do své pohřební výbavy také dřevěné sochy v téměř životní velikosti.
Královská pohřebiště
Místo královských pohřbů v Archaické době je předmětem vášnivých diskusí. Nejvýznamnějším náboženským centrem Egypta zůstalo i po sjednocení město Cenej, starobylé hlavní město v oblasti Abydu, kde vzkvétala předdynastická nakádská kultura. Raně dynastičtí králové si uchovali silné spojení s oblastí Abydu, i když vládli z Memfidy.
Oblast královského pohřebiště v Abydu na nalezišti Umm el-Káb („Matka střepů“) poprvé zkoumal francouzský archeolog Amélinau roku 1895. Odkryl zde řadu cihlových hrbek, jež patřily několika raným králům, avšak nejprve je chybně považoval za hrobky těch, kteří vládli před sjednocením. Roku 1899 získal koncesi na obnovení prací na tomto nalezišti britský archeolog Petrie a o třináct let později Naville a Peet zkoumali části naleziště a objevili osm rozlehlých hrobových komplexů z 1. a 2. dynastie a několik malých předdynastických hrobek.
Publikace hrobek zahrnující jejich plány a nálezy včetně kamenných nádob s nápisy, stél, pečetí uzavírajících nádoby, slonovinových a ebenových destiček, je umožnily datovat do Archaické doby spíše než do Předdynastické doby. Nápisy na předmětech přinesly jména jedné královny, všech králů 1. dynastie a dvou králů 2. dynastie. Tato jména byla následně identifikována s ranými vládci, jež uvádí Manéthó a kteří byli spojováni s Cenejí. V hrobkách nebyly objeveny žádné lidské pozůstatky, to však lze vysvětlit jejich vypleněním a působením dravých zvířat. Památky v Abydu byly tedy označeny za místa pohřbu raně dynastických vládců, kteří byli ke svému poslednímu odpočinku přivezeni do velkého náboženského střediska Ceneje.
Tato domněnka nebyla zpochybněna až do té doby, kdy Emery23 odkryl velké a působivé mastaby ze stejného období v Sakkáře, kde prováděl vykopávky od roku 1938. Nalezl zde řadu dvanácti mastab s vedlejšími pohřby. Byly mnohem větší a složitější než hrobky v Abydu a předměty nalezené uvnitř potvrdily, že pocházejí z 1. dynastie. Emery nalezl kosterní pozůstatky, ale majitelé hrobek zůstali nejistí, protože doprovodné písemné doklady pouze spojovaly každou hrobku se specifickou vládou, nikoli s jednotlivými královskými majiteli. Nebyly objeveny žádné stély, jež by přinesly rozhodující důkazy, takže převládl názor, že sakkárské hrobky mohly patřit dvořanům z této doby.
Nedávné výzkumy24 na pohřebištích v Umm el-Kábu nicméně přinesly nové informace, jež by snad nakonec mohly vyřešit spory ohledně dvou skupin královských památek. Jedním možným vysvětlením je, že jak v Abydu, tak i v Sakkáře se jednalo o královské pohřební stavby, ale těla byla pohřbena v Sakkáře, příhodně v blízkosti královské rezidence v Memfidě, kdežto hrobky v Abydu představovaly kenotafy. To by zdůraznilo trvající dynastické spojení s Abydem a rovněž odráželo postavení krále coby vládce Horního i Dolního Egypta.
Na obou místech se nacházely vedlejší hroby služebníků, řemeslníků a zvířat, kteří měli doprovázet svého královského pána na onen svět. V Abydu, kde bylo více než 1300 vedlejších hrobů, dostatek archeologických dokladů prokázal, že tyto pohřby byly současné se smrtí majitele, protože hrobová struktura byla vybudována nad hlavním pohřbem i nad vedlejšími pohřby. Nápisy na doprovodných stélách uvádějí jména jednotlivých majitelů hrobek a někdy také pohlaví a další podrobnosti a prokazují, že tyto hroby obsahovaly mnoho žen a rovněž válečné zajatce, trpaslíky a psy.
V Sakkáře bylo vedlejších hrobů méně, ale přítomnost nástrojů u některých pohřbů značí, že zde byli pohřbeni zruční řemeslníci, aby zajistili pracovní síly na trvalé opravy a údržbu hrobky. Těla ovinutá v plátně byla pohřbená ve skrčené poloze, uložená v dřevěných rakvích a zaopatřená pro posmrtný život potravou a toaletními předměty.
Podle dokladů, jež poskytují těla, se zdá, že tito služebníci byli v okamžiku pohřbu již mrtví, a to zřejmě následkem požití jedu. Tento zvyk hromadného pohřbívání se udržel déle na jihu a dosáhl svého vrcholu v Abydu za vlády krále Džera, jehož komplex zahrnoval přes 500 vedlejších pohřbů. Tento obyčej nicméně skončil s Archaickou dobou a v pozdějších hrobkách se na místo těchto lidských obětí objevují modelové figurky služebníků, představujících náhradní pracovníky.
Na pohřebištích v Abydu se vyskytují také pohřby lodi. Roku 1991 bylo objeveno dvanáct mělkých lodních jam25: každá obsahovala dřevěný trup, z nichž většina vyčnívala nad povrch země, a celá struktura byla obehnána silným cihlovým obložením ve tvaru lodi. Tyto lodě mohou pocházet z 1. dynastie a podobné menší hroby lodí spojené s elitními pohřby z Archaické doby již byly nalezeny také v Sakkáře a Heluánu.
Účel pohřbů lodí zůstává nejasný: některé mohly hrát roli v pohřebním kultu panovníka v prvních dynastiích a jejich praktickým účelem mohlo být přepravení těla zemřelého při jeho poslední cestě před tím, než byly pohřbeny v jeho zádušním komplexu. Ve Staré říši však lodě nacházené ve spojení s pyramidovými komplexy pravděpodobně sloužily jako sluneční, lunární a hvězdné bárky k přepravě krále na nebesích a v podsvětí, a naplňovaly tak v této době praktické i mytologické záměry.
Přítomnost raně dynastických pohřbů lodí neprokazuje jednoznačně, že již existoval sluneční kult a představa, že významní majitelé hrobek stráví část své věčnosti objížděním nebes ve slunečních bárkách a část svého trvalého bytí v hrobce. Rané pohřby lodí v Abydu nicméně naznačují, že již vznikaly některé pohřební rysy, jež se později vyvinuly v hlavní součásti pyramidových komplexů Staré říše.
