ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Egypt je zemí kontrastů, kde prostředí a přírodní síly měly vždy velký dopad na životy a představy lidí. Každý den pozorovali neměnný cyklus sluneční pouti: slunce každé noci umíralo a za úsvitu se znovu rodilo na obzoru, aby pokračovalo ve své nebeské cestě po celý den a vytvářelo a uchovávalo život na zemi. Stejně tak v cyklu ročních období spatřovali pravidelné umírání a ničení vegetace v důsledku vyprahnutí země, po němž přicházela záplava řeky Nilu, křísící a oživující rostliny a plodiny. Tyto dvě velké životní síly – slunce a řeka – sledovaly rytmus života, smrti a znovuzrození, který zřejmě inspiroval Egypťany v jejich rané víře, že lidská existence odráží tyto přírodní cykly a zahrnuje život, smrt a trvání po smrti.
Staří Egypťané věřili, že Nil – jejich zdroj života – pramení v podsvětí. Říční záplava byla považována za božský dar, i když každé vzedmutí bylo očekáváno s obavami, neboť hladinu nebylo možné uměle řídit: pokud by se řeka nerozvodnila (což se nikdy nestalo), obávali se všeobecného hladu a smrti; docházelo však k příliš velkým záplavám, jež odnášely obydlí a úrodu, a k příliš nízkým, jež zapříčiňovaly sucho, hlad a pohromy.
Požehnání Nilu bylo nevypočitatelné a nekontrolovatelné. Tato situace se upravila až v moderní době vybudováním série přehrad podél toku řeky, zakončené Vysokou přehradou v Asuánu. Ohromné množství vody je tak zadržováno v Nássirově jezeře za přehradou a uvolňováno podle potřeby k zavlažování země a dodávání elektřiny do měst a vesnic v údolí.
Je zřejmé, že náboženské představy lidí ve starověku byly hluboce ovlivněny nejen přírodou v tomto prostředí, ale také obecnou předvídatelností podnebí. Na jihu svítí téměř neustále slunce a v podstatě zde neprší (kromě několika mimořádných ničivých bouřek) a na severu jsou mírnější teploty doprovázeny občasnými srážkami v severní deltě. I když na jihu nastanou vysoké letní teploty, podnebí je díky suchému vzduchu snesitelné. V období od března do května mohou větry z jihu a jihozápadu (chamsíny) přinášet písečné bouře.
Je zjevné, že toto všeobecně příznivé klima, jež přinášelo nemnoho překvapení, společně s pravidelností nilských záplav a jejich následky silně ovlivnilo vznikající náboženství: strukturovaný vzor myšlenek určený k ochraně principu Maat, bohyně řádu a rovnováhy vesmíru, a k neustálému napadání a překonávání sil chaosu.
Nejstarší doklady o náboženství se objevují u neolitických komunit (asi 5000 až asi 4000 př. Kr.), jež zakládaly a rozvíjely sídliště a živily se pěstováním obilí a chovem dobytka. Území bylo osídleno již dříve, v paleolitu (před 5000 př. Kr.), a archeologické doklady naznačují, že tehdy lidé obývali pouštní výběžky na okrajích nilského údolí, kde lovili zvěř. Nelze však dospět k žádným závěrům ohledně společenské organizace nebo náboženských představ a zvyků v této době.
Asi nejdůležitějším samostatným faktorem ve vývoji Egypta byl Nil, velká řeka, jež pramení daleko na jih od Egypta, tři stupně jižně od rovníku, v oblasti Velkých jezer. Dnes se na svém horním toku nazývá Horský Nil; poté, co se spojí s Bahr el-Ghazel, se však stává Bílým Nilem. Modrý Nil, který pramení v jezeře Tara v Etiopské vysočině, se s Bílým Nilem stéká u Chartúmu v Súdánu. Mezi Chartúmem, dnešním hlavním městem Súdánu, a Asuánem, nejjižnějším městem Egypta, přetíná tok řeky šest kataraktů. Nejedná se o dravou vodu nebo vodopády, ale o místa, kde řeka nevymlela v kameni zřetelný kanál a přes šířku řeky jsou roztroušeny houfy skalisek, jež zpomalují proud a u čtvrtého, druhého a prvního kataraktu rovněž závažně brání říční dopravě.
V historických dobách tvořil původní jižní hranici Egypta první katarakt, který se nachází bezprostředně na jih od města Elefantiny (v oblasti Asuánu). Později (ve Střední a Nové říši) se Egypťané posunuli jižněji a podmanili se lokální obyvatelstvo, aby si zajistili přístup k žule a zlatu v Núbii (oblast dnešního severního Súdánu a nejjižnější části Egypta).
Severně od Asuánu teče řeka nerušeně svým korytem (přibližně sedm set mil) k břehům Středozemního moře, i když dnes již přehrazuje řada moderních přehrad a zdymadel. Území, kterým protéká, sestává ze dvou rozdílných oblastí – údolí a delty. Údolí představuje cestu, kterou si řeka vytvořila při svém běhu z centrální Afriky na sever; v Egyptě je tato část dlouhá asi 500 mil a na šířku se pohybuje v rozmezí od šesti do dvanácti mil, ačkoli v některých místech se na obou stranách řeky vzpínají strmé skalnaté útesy.
V jiných částech plyne plochou krajinou polí a pastvin, jež poskytují bohatý pruh úrodné půdy, kterou je možné obdělávat až do maximální vzdálenosti dvanácti mil. Tato pláň nakonec přechází na obou stranách v poušť, přičemž předěl je ostrý a zřetelný: je možné zde stanout jednou nohou v poušti a druhou v úrodné půdě.
Na špičce delty, kde později v 7. století po Kr. arabští dobyvatelé založili město Káhiru, vybudovali kolem roku 3100 př. Kr. staří Egypťané své první hlavní město Memfidu („Bílé zdi“). Hlavním faktorem při výběru umístění obou těchto hlavních měst byla bezesporu potřeba kontrolovat údolí na jihu a deltu na severu.
Delta (obrácený trojúhelník úrodné půdy) na severu poskytuje zcela odlišný pohled. Zemědělská půda se zde táhne v oblasti dlouhé sto mil a široké dvě stě mil v místě nejsevernější hranice u Středozemního moře. Toto ploché, nízko položené území zahrnuje pole, laguny, kanály a pláže, ale protože povětšinou jde o rozbahněnou mokřinu, jen některé části je možné obdělávat. Dnes se zde pěstuje zejména ovoce a bavlníky. Nil se v tomto bodě rozvětvuje do dvou hlavních a mnoha menších ramen a nakonec se vlévá do Středozemního moře u Rosetty v západní deltě a u Damietty na východě.
Údolí a delta se tedy liší, avšak jsou na sobě závislé a nemohly by přetrvávat jedno bez druhého. Nil je mocnou jednotící silou a bez této řeky by byl Egypt jednoduše pouští. Politické hranice moderního Egypta vytvářejí rozlehlé pravoúhlé území, ale kromě delty a obdělávané půdy po obou stranách Nilu je to jen poušť. Srážky byly v Egyptě vždy zanedbatelné: zimní deště ze Středomoří zasahují do severní části delty, ale na jihu země je déšť výjimečným jevem.
Ve starověku bylo zemědělství závislé na každoroční záplavě Nilu; toto zavodňování činilo Egypt obyvatelným a umožňovalo pěstování plodin a chování dobytka na říčních březích a v částech delty. V těchto oblastech byla založena první centra osídlení. Egyptské poměry nejvýstižněji vyjádřil svými slovy starověký autor Hekataios, který prohlásil, že tato země je doslova „darem Nilu“. Nil jako řeka vždy přitahoval zájem historiků a geografů. Je nejdelší řekou Afriky a plyne od jihu na sever. Místo jejího pramene a příčiny záplav zajímaly mnohé starověké autory a průzkumníky. Když do Egypta začali jezdit řečtí a římští návštěvníci a výzkumníci, hloubali nad prameny Nilu i nad původem záplav.
Nejslavnější z nich, Hérodotos, vyjádřil svou neznalost faktů slovy: „O povaze řeky jsem nemohl nic zjistit ani od kněží, ani od kohokoli jiného. Rád bych se byl od nich dozvěděl, proč se Nil vzdouvá po letním slunovratu přibližně sto dní, a kdy se tento počet dní naplní, proč zase opadává a jeho tok se zmenšuje, takže je po celou zimu slabý zase až do dalšího letního slunovratu.“ Egyptští kněží mu nicméně sdělili ( a jeho vlastní pozorování to potvrdila), že většinu země tvoří naplaveniny z řeky.
Dnes víme, že záplavy vždy způsobovaly deště v etiopských vrchovinách, jež vtékaly do Nilu a zapříčiňovaly jeho vzedmutí. Až do tohoto století zůstávalo vždy po zaplavení říčních břehů na vyprahlé půdě bohaté černé bahno, jež vytvořilo úžasné úrodné podmínky pro pěstování plodin. Každoroční zázrak spouštěly od června do září prudké deště v Etiopii; až do druhé poloviny 20. století dosahovala záplava při své cestě na sever prvního kataraktu ve čtvrtém týdnu června. Ke konci září dosáhla plná výše vody špičky delty a o dva týdny později začala záplava opadat. Na konci října se řeka vrátila do svých břehů a následujícího dubna dosáhla nejnižší hladiny. Krajina znovu vyprahla a zůstala suchá, dokud se cyklus nezopakoval.
Ve starověku se věřilo, že nilská záplava byla řízena ze dvou „jeskyní“ nebo „pramenů“, a na dvou místech byly umístěny nilometry (zařízení na měření a zaznamenávání hladiny řeky), a to v Asuánu a jižně od Káhiry. Další nilometry byly rozmístěny podél toku Nilu; na některých z těchto míst se konaly každoroční obřady k zajištění uspokojivé záplavy, kdy se do řeky házely potraviny, šperky a obětovaná zvířata. Do Nilu byly vrhány rovněž ženské „panenky“, jež měly zajistit plodnost země.
I když Nil přinášel Egyptu život, nezdá se, že by v průběhu svých dějin Egypťané řeku zbožštili. Bůh Hapi byl personifikací záplavy, nikoli Nilu. Tlusté postavy plodnosti, jež se zachovaly v podobě soch a jako božstva vyobrazená na obětních stolech a chrámových reliéfech od Staré říše po Římskou dobu, představují nosiče obětin přinášející produkty země.1 Naproti tomu jiná velká životní síla – slunce – se stala jedním z nejvýznamnějších egyptských božstev. Egypťané si nicméně byli dobře vědomi, že úspěšná sklizeň zcela závisela na dobročinnosti bohů. Kvůli příznivé záplavě uctívali a oslovovali Hapiho a Usira (bůh vegetace a znovuzrození).
Nil a jeho záplava měly hluboký vliv na dějiny, politickou organizaci a náboženství Egypta. Již velice brzy si roztroušené komunity uvědomily, že budou muset jednat společně a podnikat opatření ke kontrole a regulaci záplav. Aby všechna sídliště v deltě a v údolí měla ze záplavy prospěch, bylo zapotřebí vzájemné pomoci při organizování účinného zavlažovacího systému. Ačkoli geografie Egypta určovala, že sídliště byla rozeseta podél toku řeky, společný cíl zavlažování poskytl jednotící sílu a přispěl ke konečnému vytvoření politického státu kolem roku 3100 př. Kr. Není jisté, kdy přesně se zavlažování stalo centrálním rysem nilského zemědělství. Avšak král Štír, předchůdce sjednotitele Egypta Kenino, je na ceremoniální palici z Hierakonpole vyobrazen, jak vykonává a snad i zahajuje zavlažovací práce.
Egypťané postupně vytvořili složitý a účinný systém zavlažování, jenž rozváděl vodu a příslušné nánosy černého bahna ke zúrodnění půdy tak daleko po obou stranách řeky, jak jen to bylo možné. Tento systém známý jako „systém nádrží“ se používal až do přibližně poloviny 19. století po Kr. Budovala se nábřeží z hlíny, jež půdu rozdělovala do úseků nebo „nádrží“ různých velikostí.
Když se řeka rozvodnila, řada kanálů rozvedla vodu do těchto nádrží, aby byla pole zúrodněna; potom zde zůstala zadržena, aby se přinesené bahno na půdě usadilo. Když řeka znovu opadla, přebytečná voda se odčerpala a zemědělci pak mohli zorat svá pole a pěstovat plodiny. K vybudování a udržování tohoto systému bylo zapotřebí složité organizace lidí a zdrojů a panovníci vyvíjeli ohromné úsilí, aby zajistili výstavbu přehrad a hrází, hloubení kanálů a patřičné udržování systému. Období politického a hospodářského úpadku vždy doprovázelo zanedbávání zavlažovacího systému.
Ve starověku většina lidí obdělávala pole a rolnictvo představovalo asi 80 procent celkové populace. Lidé pracovali se svou rodinou nebo ve skupině, aby vypěstovali plodiny pro svou vlastní potřebu a jako platbu daní státu, který kontroloval zavlažovací systém a tyto dodávky potravin skladoval v sýpkách k pozdějšímu využití.
Jakmile vody Nilu ustoupily, země byla zároveň orána a osívána. Vodu bylo třeba rozmístit rovnoměrně, jak jen to bylo možné, po všech polích. K přivádění vody do kanálů, z nichž proudila do všech míst, se využívalo vodního zdvihače (dnes nazývaného šadúf). Rolníci potom rozeseli zrno na zúrodněnou půdu a za použití dřevěné motyky nebo pluhu taženého dvěma dobytčaty zajistili, že se dostalo dostatečně hluboko do země. Byly přivedeny ovce a prasata, aby podupaly osetou půdu, a následujícího jara se sklízela úroda špaldy, pšenice a ječmene. V Řecko-římské době bylo obvyklé pokoušet se vypěstovat dvojnásobnou úrodu,ačkoli druhá sklizeň vyžadovala ještě náročnější péči, neboť hladina vody byla nižší.
Ve faraonském období se fauna a flóra delty a nilského údolí značně lišily od dnešního prostředí: v raných dobách se na jihu rozkládaly pásy mokřin a bažin, kde rostly papyrusy a lotosy, a v deltě se nacházely rozsáhlé papyrové bažiny vytvářející přirozené prostředí pro množství vodních ptáků, krokodýlů, hrochů a posvátných ibisů. Divoká zvířata žijící v poušti zahrnovala lvy, leopardy, pštrosy, kozorožce a přímorožce. V průběhu dějin mnohá z těchto zvířat z Egypta vymizela a ustoupila do oblastí jižního Nilu. Je nicméně hojně prokázáno, že rostliny, zvířata a ptáci silně ovlivnili náboženské koncepty a symbolismus raného Egypta.
Staří Egypťané si byli dobře vědomi, že v jejich bezprostředním okolí byly život a smrt v ostrém kontrastu, avšak zároveň si sousedily. Zřetelně na to upomíná úzká vazba mezi pouští a obdělávanou půdou, jež odkazuje na rovnováhu a blízkost života a smrti..
Nazývali svou zemi „Kemet“, což lze přeložit jako „Černá země“ s odkazem na barvu černého bahna, které přinášela záplava a z něhož vyrůstaly plodiny. Z této asociace začala černá barva reprezentovat život a znovuzrození. Za obdělávanou půdou se rozkládala poušť, místo strachu a smrti, kde všechny poutníky ohrožovala divá zvěř a záškodnické kmeny. V této krajině převládala červená barva, takže Egypťané nazývali toto území „Dešret“ (odtud pochází anglické slovo „desert“) s významem „Červená země“. Podle egyptského symbolismu byla červená barva barvou nebezpečenství a smrti.
Tyto geografické rysy měly velice praktický vliv také na denní zvyky a pohřební praktiky obyvatel. Protože dostupná obdělávaná půda byla vzácná, její využití bylo třeba omezit na pěstování plodin, chov dobytka a bydliště populace. Nebylo zde volné místo pro pohřbívání mrtvých, takže již v raných komunitách se zemřelí ukládali do mělkých hrobů na okraji pouště. Zdejší horký a suchý písek vysušoval jejich těla a vytvářel přírodní mumie. Stejně tak poskytoval ideální podmínky pro uchování pohřebních darů doprovázejících pohřby. To zásadně ovlivnilo vývoj náboženských představ a zvyklostí.
Egypt je zemí kontrastů, kde prostředí a přírodní síly měly vždy velký dopad na životy a představy lidí. Každý den pozorovali neměnný cyklus sluneční pouti: slunce každé noci umíralo a za úsvitu se znovu rodilo na obzoru, aby pokračovalo ve své nebeské cestě po celý den a vytvářelo a uchovávalo život na zemi. Stejně tak v cyklu ročních období spatřovali pravidelné umírání a ničení vegetace v důsledku vyprahnutí země, po němž přicházela záplava řeky Nilu, křísící a oživující rostliny a plodiny. Tyto dvě velké životní síly – slunce a řeka – sledovaly rytmus života, smrti a znovuzrození, který zřejmě inspiroval Egypťany v jejich rané víře, že lidská existence odráží tyto přírodní cykly a zahrnuje život, smrt a trvání po smrti.
Staří Egypťané věřili, že Nil – jejich zdroj života – pramení v podsvětí. Říční záplava byla považována za božský dar, i když každé vzedmutí bylo očekáváno s obavami, neboť hladinu nebylo možné uměle řídit: pokud by se řeka nerozvodnila (což se nikdy nestalo), obávali se všeobecného hladu a smrti; docházelo však k příliš velkým záplavám, jež odnášely obydlí a úrodu, a k příliš nízkým, jež zapříčiňovaly sucho, hlad a pohromy.
Požehnání Nilu bylo nevypočitatelné a nekontrolovatelné. Tato situace se upravila až v moderní době vybudováním série přehrad podél toku řeky, zakončené Vysokou přehradou v Asuánu. Ohromné množství vody je tak zadržováno v Nássirově jezeře za přehradou a uvolňováno podle potřeby k zavlažování země a dodávání elektřiny do měst a vesnic v údolí.
Je zřejmé, že náboženské představy lidí ve starověku byly hluboce ovlivněny nejen přírodou v tomto prostředí, ale také obecnou předvídatelností podnebí. Na jihu svítí téměř neustále slunce a v podstatě zde neprší (kromě několika mimořádných ničivých bouřek) a na severu jsou mírnější teploty doprovázeny občasnými srážkami v severní deltě. I když na jihu nastanou vysoké letní teploty, podnebí je díky suchému vzduchu snesitelné. V období od března do května mohou větry z jihu a jihozápadu (chamsíny) přinášet písečné bouře.
Je zjevné, že toto všeobecně příznivé klima, jež přinášelo nemnoho překvapení, společně s pravidelností nilských záplav a jejich následky silně ovlivnilo vznikající náboženství: strukturovaný vzor myšlenek určený k ochraně principu Maat, bohyně řádu a rovnováhy vesmíru, a k neustálému napadání a překonávání sil chaosu.
Nejstarší doklady o náboženství se objevují u neolitických komunit (asi 5000 až asi 4000 př. Kr.), jež zakládaly a rozvíjely sídliště a živily se pěstováním obilí a chovem dobytka. Území bylo osídleno již dříve, v paleolitu (před 5000 př. Kr.), a archeologické doklady naznačují, že tehdy lidé obývali pouštní výběžky na okrajích nilského údolí, kde lovili zvěř. Nelze však dospět k žádným závěrům ohledně společenské organizace nebo náboženských představ a zvyků v této době.
Asi nejdůležitějším samostatným faktorem ve vývoji Egypta byl Nil, velká řeka, jež pramení daleko na jih od Egypta, tři stupně jižně od rovníku, v oblasti Velkých jezer. Dnes se na svém horním toku nazývá Horský Nil; poté, co se spojí s Bahr el-Ghazel, se však stává Bílým Nilem. Modrý Nil, který pramení v jezeře Tara v Etiopské vysočině, se s Bílým Nilem stéká u Chartúmu v Súdánu. Mezi Chartúmem, dnešním hlavním městem Súdánu, a Asuánem, nejjižnějším městem Egypta, přetíná tok řeky šest kataraktů. Nejedná se o dravou vodu nebo vodopády, ale o místa, kde řeka nevymlela v kameni zřetelný kanál a přes šířku řeky jsou roztroušeny houfy skalisek, jež zpomalují proud a u čtvrtého, druhého a prvního kataraktu rovněž závažně brání říční dopravě.
V historických dobách tvořil původní jižní hranici Egypta první katarakt, který se nachází bezprostředně na jih od města Elefantiny (v oblasti Asuánu). Později (ve Střední a Nové říši) se Egypťané posunuli jižněji a podmanili se lokální obyvatelstvo, aby si zajistili přístup k žule a zlatu v Núbii (oblast dnešního severního Súdánu a nejjižnější části Egypta).
Severně od Asuánu teče řeka nerušeně svým korytem (přibližně sedm set mil) k břehům Středozemního moře, i když dnes již přehrazuje řada moderních přehrad a zdymadel. Území, kterým protéká, sestává ze dvou rozdílných oblastí – údolí a delty. Údolí představuje cestu, kterou si řeka vytvořila při svém běhu z centrální Afriky na sever; v Egyptě je tato část dlouhá asi 500 mil a na šířku se pohybuje v rozmezí od šesti do dvanácti mil, ačkoli v některých místech se na obou stranách řeky vzpínají strmé skalnaté útesy.
V jiných částech plyne plochou krajinou polí a pastvin, jež poskytují bohatý pruh úrodné půdy, kterou je možné obdělávat až do maximální vzdálenosti dvanácti mil. Tato pláň nakonec přechází na obou stranách v poušť, přičemž předěl je ostrý a zřetelný: je možné zde stanout jednou nohou v poušti a druhou v úrodné půdě.
Na špičce delty, kde později v 7. století po Kr. arabští dobyvatelé založili město Káhiru, vybudovali kolem roku 3100 př. Kr. staří Egypťané své první hlavní město Memfidu („Bílé zdi“). Hlavním faktorem při výběru umístění obou těchto hlavních měst byla bezesporu potřeba kontrolovat údolí na jihu a deltu na severu.
Delta (obrácený trojúhelník úrodné půdy) na severu poskytuje zcela odlišný pohled. Zemědělská půda se zde táhne v oblasti dlouhé sto mil a široké dvě stě mil v místě nejsevernější hranice u Středozemního moře. Toto ploché, nízko položené území zahrnuje pole, laguny, kanály a pláže, ale protože povětšinou jde o rozbahněnou mokřinu, jen některé části je možné obdělávat. Dnes se zde pěstuje zejména ovoce a bavlníky. Nil se v tomto bodě rozvětvuje do dvou hlavních a mnoha menších ramen a nakonec se vlévá do Středozemního moře u Rosetty v západní deltě a u Damietty na východě.
Údolí a delta se tedy liší, avšak jsou na sobě závislé a nemohly by přetrvávat jedno bez druhého. Nil je mocnou jednotící silou a bez této řeky by byl Egypt jednoduše pouští. Politické hranice moderního Egypta vytvářejí rozlehlé pravoúhlé území, ale kromě delty a obdělávané půdy po obou stranách Nilu je to jen poušť. Srážky byly v Egyptě vždy zanedbatelné: zimní deště ze Středomoří zasahují do severní části delty, ale na jihu země je déšť výjimečným jevem.
Ve starověku bylo zemědělství závislé na každoroční záplavě Nilu; toto zavodňování činilo Egypt obyvatelným a umožňovalo pěstování plodin a chování dobytka na říčních březích a v částech delty. V těchto oblastech byla založena první centra osídlení. Egyptské poměry nejvýstižněji vyjádřil svými slovy starověký autor Hekataios, který prohlásil, že tato země je doslova „darem Nilu“. Nil jako řeka vždy přitahoval zájem historiků a geografů. Je nejdelší řekou Afriky a plyne od jihu na sever. Místo jejího pramene a příčiny záplav zajímaly mnohé starověké autory a průzkumníky. Když do Egypta začali jezdit řečtí a římští návštěvníci a výzkumníci, hloubali nad prameny Nilu i nad původem záplav.
Nejslavnější z nich, Hérodotos, vyjádřil svou neznalost faktů slovy: „O povaze řeky jsem nemohl nic zjistit ani od kněží, ani od kohokoli jiného. Rád bych se byl od nich dozvěděl, proč se Nil vzdouvá po letním slunovratu přibližně sto dní, a kdy se tento počet dní naplní, proč zase opadává a jeho tok se zmenšuje, takže je po celou zimu slabý zase až do dalšího letního slunovratu.“ Egyptští kněží mu nicméně sdělili ( a jeho vlastní pozorování to potvrdila), že většinu země tvoří naplaveniny z řeky.
Dnes víme, že záplavy vždy způsobovaly deště v etiopských vrchovinách, jež vtékaly do Nilu a zapříčiňovaly jeho vzedmutí. Až do tohoto století zůstávalo vždy po zaplavení říčních břehů na vyprahlé půdě bohaté černé bahno, jež vytvořilo úžasné úrodné podmínky pro pěstování plodin. Každoroční zázrak spouštěly od června do září prudké deště v Etiopii; až do druhé poloviny 20. století dosahovala záplava při své cestě na sever prvního kataraktu ve čtvrtém týdnu června. Ke konci září dosáhla plná výše vody špičky delty a o dva týdny později začala záplava opadat. Na konci října se řeka vrátila do svých břehů a následujícího dubna dosáhla nejnižší hladiny. Krajina znovu vyprahla a zůstala suchá, dokud se cyklus nezopakoval.
Ve starověku se věřilo, že nilská záplava byla řízena ze dvou „jeskyní“ nebo „pramenů“, a na dvou místech byly umístěny nilometry (zařízení na měření a zaznamenávání hladiny řeky), a to v Asuánu a jižně od Káhiry. Další nilometry byly rozmístěny podél toku Nilu; na některých z těchto míst se konaly každoroční obřady k zajištění uspokojivé záplavy, kdy se do řeky házely potraviny, šperky a obětovaná zvířata. Do Nilu byly vrhány rovněž ženské „panenky“, jež měly zajistit plodnost země.
I když Nil přinášel Egyptu život, nezdá se, že by v průběhu svých dějin Egypťané řeku zbožštili. Bůh Hapi byl personifikací záplavy, nikoli Nilu. Tlusté postavy plodnosti, jež se zachovaly v podobě soch a jako božstva vyobrazená na obětních stolech a chrámových reliéfech od Staré říše po Římskou dobu, představují nosiče obětin přinášející produkty země.1 Naproti tomu jiná velká životní síla – slunce – se stala jedním z nejvýznamnějších egyptských božstev. Egypťané si nicméně byli dobře vědomi, že úspěšná sklizeň zcela závisela na dobročinnosti bohů. Kvůli příznivé záplavě uctívali a oslovovali Hapiho a Usira (bůh vegetace a znovuzrození).
Nil a jeho záplava měly hluboký vliv na dějiny, politickou organizaci a náboženství Egypta. Již velice brzy si roztroušené komunity uvědomily, že budou muset jednat společně a podnikat opatření ke kontrole a regulaci záplav. Aby všechna sídliště v deltě a v údolí měla ze záplavy prospěch, bylo zapotřebí vzájemné pomoci při organizování účinného zavlažovacího systému. Ačkoli geografie Egypta určovala, že sídliště byla rozeseta podél toku řeky, společný cíl zavlažování poskytl jednotící sílu a přispěl ke konečnému vytvoření politického státu kolem roku 3100 př. Kr. Není jisté, kdy přesně se zavlažování stalo centrálním rysem nilského zemědělství. Avšak král Štír, předchůdce sjednotitele Egypta Kenino, je na ceremoniální palici z Hierakonpole vyobrazen, jak vykonává a snad i zahajuje zavlažovací práce.
Egypťané postupně vytvořili složitý a účinný systém zavlažování, jenž rozváděl vodu a příslušné nánosy černého bahna ke zúrodnění půdy tak daleko po obou stranách řeky, jak jen to bylo možné. Tento systém známý jako „systém nádrží“ se používal až do přibližně poloviny 19. století po Kr. Budovala se nábřeží z hlíny, jež půdu rozdělovala do úseků nebo „nádrží“ různých velikostí.
Když se řeka rozvodnila, řada kanálů rozvedla vodu do těchto nádrží, aby byla pole zúrodněna; potom zde zůstala zadržena, aby se přinesené bahno na půdě usadilo. Když řeka znovu opadla, přebytečná voda se odčerpala a zemědělci pak mohli zorat svá pole a pěstovat plodiny. K vybudování a udržování tohoto systému bylo zapotřebí složité organizace lidí a zdrojů a panovníci vyvíjeli ohromné úsilí, aby zajistili výstavbu přehrad a hrází, hloubení kanálů a patřičné udržování systému. Období politického a hospodářského úpadku vždy doprovázelo zanedbávání zavlažovacího systému.
Ve starověku většina lidí obdělávala pole a rolnictvo představovalo asi 80 procent celkové populace. Lidé pracovali se svou rodinou nebo ve skupině, aby vypěstovali plodiny pro svou vlastní potřebu a jako platbu daní státu, který kontroloval zavlažovací systém a tyto dodávky potravin skladoval v sýpkách k pozdějšímu využití.
Jakmile vody Nilu ustoupily, země byla zároveň orána a osívána. Vodu bylo třeba rozmístit rovnoměrně, jak jen to bylo možné, po všech polích. K přivádění vody do kanálů, z nichž proudila do všech míst, se využívalo vodního zdvihače (dnes nazývaného šadúf). Rolníci potom rozeseli zrno na zúrodněnou půdu a za použití dřevěné motyky nebo pluhu taženého dvěma dobytčaty zajistili, že se dostalo dostatečně hluboko do země. Byly přivedeny ovce a prasata, aby podupaly osetou půdu, a následujícího jara se sklízela úroda špaldy, pšenice a ječmene. V Řecko-římské době bylo obvyklé pokoušet se vypěstovat dvojnásobnou úrodu,ačkoli druhá sklizeň vyžadovala ještě náročnější péči, neboť hladina vody byla nižší.
Ve faraonském období se fauna a flóra delty a nilského údolí značně lišily od dnešního prostředí: v raných dobách se na jihu rozkládaly pásy mokřin a bažin, kde rostly papyrusy a lotosy, a v deltě se nacházely rozsáhlé papyrové bažiny vytvářející přirozené prostředí pro množství vodních ptáků, krokodýlů, hrochů a posvátných ibisů. Divoká zvířata žijící v poušti zahrnovala lvy, leopardy, pštrosy, kozorožce a přímorožce. V průběhu dějin mnohá z těchto zvířat z Egypta vymizela a ustoupila do oblastí jižního Nilu. Je nicméně hojně prokázáno, že rostliny, zvířata a ptáci silně ovlivnili náboženské koncepty a symbolismus raného Egypta.
Staří Egypťané si byli dobře vědomi, že v jejich bezprostředním okolí byly život a smrt v ostrém kontrastu, avšak zároveň si sousedily. Zřetelně na to upomíná úzká vazba mezi pouští a obdělávanou půdou, jež odkazuje na rovnováhu a blízkost života a smrti..
Nazývali svou zemi „Kemet“, což lze přeložit jako „Černá země“ s odkazem na barvu černého bahna, které přinášela záplava a z něhož vyrůstaly plodiny. Z této asociace začala černá barva reprezentovat život a znovuzrození. Za obdělávanou půdou se rozkládala poušť, místo strachu a smrti, kde všechny poutníky ohrožovala divá zvěř a záškodnické kmeny. V této krajině převládala červená barva, takže Egypťané nazývali toto území „Dešret“ (odtud pochází anglické slovo „desert“) s významem „Červená země“. Podle egyptského symbolismu byla červená barva barvou nebezpečenství a smrti.
Tyto geografické rysy měly velice praktický vliv také na denní zvyky a pohřební praktiky obyvatel. Protože dostupná obdělávaná půda byla vzácná, její využití bylo třeba omezit na pěstování plodin, chov dobytka a bydliště populace. Nebylo zde volné místo pro pohřbívání mrtvých, takže již v raných komunitách se zemřelí ukládali do mělkých hrobů na okraji pouště. Zdejší horký a suchý písek vysušoval jejich těla a vytvářel přírodní mumie. Stejně tak poskytoval ideální podmínky pro uchování pohřebních darů doprovázejících pohřby. To zásadně ovlivnilo vývoj náboženských představ a zvyklostí.
