Too much love will kill you
I'm just the shadow of the man I used to be
Too much love will kill you
Too much love will kill you
Překlad:
Už ze mě zbyly jen kousky muže co jsem býval
Příliš hořkých slz mi teče po tvářích
Daleko od domova
Čelil jsem tomu sám
Cítím se jako by mi nikdo neřekl pravdu
Jak to vzrůstá a jaký to bude boj
V mé spletité náladě
Ohlížím se zpět abych našel
Co jsem udělal špatně
Příliš lásky zabíjí
Jestli se nemůžeš rozhodnout
Zničený mezi milenkami
A láska, kterou jsi zanechal v pozadí
Řítíš se do neštěstí
Protože jsi nikdy nedal na varování
Příliš lásky zabíjí
Pokaždé
Jsem jen stín muže, kterým jsem býval
A zdá se, že pro mě není žádné východisko
Přinášel jsem ti východ slunce
Teď už tě jen srážím k zemi
Jaké by to bylo, kdybyste při mě stály
Nevidíte, že je nemožné si vybrat
Ne, nemá to smysl
Tak či tak prohraji
Příliš lásky zabíjí
Ano zcela určitě
Vysaje to z tebe všechnu sílu
Budeš se jen omlouvat, křičet a plazit
A bolest tě učiní šílencem
Jseš obětí svého zločinu
Příliš lásky zabíjí
Pokaždé
Příliš lásky zabíjí
Udělá z tvého života lež
Ano, příliš lásky zabíjí
A neporozumíš tomu proč
Dal bys svůj život, prodal bys svou duši
Ale ono to přichází zase
Příliš lásky zabíjí
Nakonec...
Nakonec
A proč se mi ta písnička tak líbí? Protože je tak moc pravdivá, že to musí každého uhodit do očí. Je pěkný mít někoho rád, někoho milovat. Ale když zjistíte, že někoho milujete o tolik víc než on vás, je to ta nejhorší věc, co vás asi může v tu chvíli potkat. Rozežírá vás to pomalu zevnitř. Ten pocit, že toho druhého máte nade vše rádi. Ale přesto se pomalu vkrádá myšlenka, že on to tak nemá, že pro něj tohle není to pravé, že pro něj to zanedlouho může být konečná a vystoupí z vlaku. Jak se má pak člověk zachovat? Chce s tím nějak naložit, ale nejde to. Je to strašné dilema. Udělat ten rázný krok a ukončit takový vztah, který nejspíš nmá budoucnost, nebo doufat, že se to časem spraví, ale také to může být jen horší a horší. Pro něj samotného. A ten pocit je každým dnem silnější. Beznaděj plní váš život. Je to jakoby v těle rostlo něco cizího, nestvůrného a hnilobného. A vy se zmítáte stejně tak jako člověk svázaný v provazech, co se snaží uvolnit svá pouta a osvobodit se, ale čím víc se snaží osvobodit, tím víc se provazy utahují kolem jeho těla a škrtí ho. Existuje vůbec nějaké východisko?

Žádné komentáře:
Okomentovat