Na pátek jsem se těšila. Šíleně moc. A ještě víc. Byli jsme domluvení s Filipem a Gábinkou na nějaký pořádný festival... protože Filip měl ve čtvrtek 6. září narozeniny. Hajdalák, už mu bylo 23 :-) je o 82 dnů starší než já a pořád se na mě vytahuje. Nakonec se s náma sešel i Adálek a seděli jsme nejprv u nich doma i s rodiči a fakt se sedělo moc fajn. Sranda byla, na stole rumík a tequilka silver, chlebíčky... no prostě jak to má být.
Pak jsme zamířili k Pavle do Rozkoše. Jen si pamatuju, že Láďa pil taky, bo se domluvili, že u nich bude spinkat :-) pivo teklo proudem, rum taky, hráli jsme fotbálek (tentokrát jsem hrála s Ládínkem - a vyhráli jsme), šipečky, jukebox na plný pecky. Pohoda největší. Ještě jsme navštívili i Prahu, ale tam jsme se dlouho nezdrželi.. ikdyž... ještě ten kulec bych dala :-D
V sobotu jsem byla domluvená s Milánkem, že za ním dojedu. Tak jsem přijela do Šumperka ve tři hodiny. Ale něco se změnilo. Ani nevím, čím to bylo. Z ničeho nic... Padla na mě zas ta moje nálada... To všechno vidím černě, pesimisticky. Na nic a nikoho nemám náladu. Tak maximálně se s někým držet v náručí a říkat si, že aspoň pro někoho můžu žít, že aspoň něco v životě může mít smysl. Paradoxně právě tomu člověku tím asi nejvíc ubližuju. Ale když já to neumím ovládnout! Smotám se do klubíčka, ležím, s nikým nekomunikuju... což je asi to nejhorší, nebavím se, neodpovídám.
A tímhle způsobem probíhal celý sobotní zbytek dne... Blbý no. A když to v neděli ráno pokračovalo nanovo, nějak jsem to psychicky nevydýchala a rozhodla jsem se jet domů. Asi bych se na místě rozbrečela a to já strašně nerada. Snažím se zůstat navenek pořád tím, kdo má převahu, kdo je psychicky silný a nedávat najevo absolutně žádné známky slabosti. Když už, tak se stáhnu do sebe a jdu pryč nebo se s nikým nebavím....
Jenže pak když jsem jela ve vlaku domů, jsme si to po smskách vysvětlili. Nebo spíš já jsem asi vysvětlila co jsem měla říct už dávno. A byli jsme smutní oba :-( Ale chci ho vidět strašně moc a to co nejdřív, nějak jsem si na něho moc zvykla, neumím a nechci být sama!!! A už se nechci vracet k tomu, co jsme si prožili o tomto víkendu.
Pak jsme zamířili k Pavle do Rozkoše. Jen si pamatuju, že Láďa pil taky, bo se domluvili, že u nich bude spinkat :-) pivo teklo proudem, rum taky, hráli jsme fotbálek (tentokrát jsem hrála s Ládínkem - a vyhráli jsme), šipečky, jukebox na plný pecky. Pohoda největší. Ještě jsme navštívili i Prahu, ale tam jsme se dlouho nezdrželi.. ikdyž... ještě ten kulec bych dala :-D
V sobotu jsem byla domluvená s Milánkem, že za ním dojedu. Tak jsem přijela do Šumperka ve tři hodiny. Ale něco se změnilo. Ani nevím, čím to bylo. Z ničeho nic... Padla na mě zas ta moje nálada... To všechno vidím černě, pesimisticky. Na nic a nikoho nemám náladu. Tak maximálně se s někým držet v náručí a říkat si, že aspoň pro někoho můžu žít, že aspoň něco v životě může mít smysl. Paradoxně právě tomu člověku tím asi nejvíc ubližuju. Ale když já to neumím ovládnout! Smotám se do klubíčka, ležím, s nikým nekomunikuju... což je asi to nejhorší, nebavím se, neodpovídám.
A tímhle způsobem probíhal celý sobotní zbytek dne... Blbý no. A když to v neděli ráno pokračovalo nanovo, nějak jsem to psychicky nevydýchala a rozhodla jsem se jet domů. Asi bych se na místě rozbrečela a to já strašně nerada. Snažím se zůstat navenek pořád tím, kdo má převahu, kdo je psychicky silný a nedávat najevo absolutně žádné známky slabosti. Když už, tak se stáhnu do sebe a jdu pryč nebo se s nikým nebavím....
Jenže pak když jsem jela ve vlaku domů, jsme si to po smskách vysvětlili. Nebo spíš já jsem asi vysvětlila co jsem měla říct už dávno. A byli jsme smutní oba :-( Ale chci ho vidět strašně moc a to co nejdřív, nějak jsem si na něho moc zvykla, neumím a nechci být sama!!! A už se nechci vracet k tomu, co jsme si prožili o tomto víkendu.
Žádné komentáře:
Okomentovat