Tak to je otázka, na kterou bych ráda znala odpověď hned několikrát. Nevím, jestli je to mnou samotnou nebo okolnostmi, ale vzhledem k tomu, že historie se opakuje neustále dokola... je to na provaz. Já prostě nechci lidem ubližovat a dělám to pořád. Není to žádný naschvál, ale já nevím už co mám udělat, aby se mi tohle nestávalo pořád dokola! Přece nejsem žádná potvora, já mám ty lidi opravdu ráda... :-(
Uvažovala jsem nad tím, proč se tak děje. Proč když ze začátku vztah vypadá slibně, proč to musí vždycky skončit stejně. A proč nejsem schopná říct tomu, kterého mám pravdu ráda, co k němu cítím a co pro mě znamená. Proč si nejsem schopná přiznat, že někoho miluji a že je to prostě láska a čeho se bojím. Což je vlastně věc, kterou jsem sama vyčítala...
Možná to bude tím, že jsem si svůj první a zároveň hodně vážný vztah užila se vším všudy. A nedopadl dobře. Nedopadl vůbec dobře. A bohužel se stává to, že když člověka první věc svého druhu, která by pro něj měla být vším, tím nejkrásnějším, co v životě může najít - vztah s milovanou osobou, dopadne nějakým fatálním způsobem hrozně zle, prostě to na něm musí nechat následky. A není to nic jen tak ledajakého. Člověka to poznamená a záleží jen na něm, jestli si v životě najde někoho, s kým to vše překoná... Ale to se nedaří :-(
Rychle jsem ve svém životě našla lásku, ale pomalé bylo její utrpení. Příliš brzo na získání zkušeností, které obvykle člověk nemusí získat vůbec. A stejně detsruktivní vztahy teď možná vytvářím také. Naučila jsem se velmi brzo, jak se v tom všem má chodit a co se má říkat. Ale možná jsem se nenaučila, to, co by se dělat mělo..? Ale stejně si myslím, že už to nejde napravit. Chyby se staly a čas vrátit zpátky nejde.
Měla bych si nají konečně nějakou práci a snad by bylo nejlepší vzít i tu v Praze, odstěhovat se od všech lidí, které znám. Od všech, které jsem ranila. Nemyslím si, že bych někomu chyběla tak, že by je to nějak zvlášť mrzelo. Bylo by to tak asi pro všechny lepší. Možná poprvé, co v tomto divokém období myslím hlavně na druhé. Paradoxně. Čím víc toho chci, tím míň toho nakonec mám... Jak smutné.
Uvažovala jsem nad tím, proč se tak děje. Proč když ze začátku vztah vypadá slibně, proč to musí vždycky skončit stejně. A proč nejsem schopná říct tomu, kterého mám pravdu ráda, co k němu cítím a co pro mě znamená. Proč si nejsem schopná přiznat, že někoho miluji a že je to prostě láska a čeho se bojím. Což je vlastně věc, kterou jsem sama vyčítala...
Možná to bude tím, že jsem si svůj první a zároveň hodně vážný vztah užila se vším všudy. A nedopadl dobře. Nedopadl vůbec dobře. A bohužel se stává to, že když člověka první věc svého druhu, která by pro něj měla být vším, tím nejkrásnějším, co v životě může najít - vztah s milovanou osobou, dopadne nějakým fatálním způsobem hrozně zle, prostě to na něm musí nechat následky. A není to nic jen tak ledajakého. Člověka to poznamená a záleží jen na něm, jestli si v životě najde někoho, s kým to vše překoná... Ale to se nedaří :-(
Rychle jsem ve svém životě našla lásku, ale pomalé bylo její utrpení. Příliš brzo na získání zkušeností, které obvykle člověk nemusí získat vůbec. A stejně detsruktivní vztahy teď možná vytvářím také. Naučila jsem se velmi brzo, jak se v tom všem má chodit a co se má říkat. Ale možná jsem se nenaučila, to, co by se dělat mělo..? Ale stejně si myslím, že už to nejde napravit. Chyby se staly a čas vrátit zpátky nejde.
Měla bych si nají konečně nějakou práci a snad by bylo nejlepší vzít i tu v Praze, odstěhovat se od všech lidí, které znám. Od všech, které jsem ranila. Nemyslím si, že bych někomu chyběla tak, že by je to nějak zvlášť mrzelo. Bylo by to tak asi pro všechny lepší. Možná poprvé, co v tomto divokém období myslím hlavně na druhé. Paradoxně. Čím víc toho chci, tím míň toho nakonec mám... Jak smutné.
1 komentář:
Pěkná reflexe. Nu, přeju hodně štěstí.
Okomentovat