Podzimní sychravé počasí, to je ideální příležitost zapřemýšlet nad svou osobností a povahou. Teda ne že bych to dělala nějak cíleně, prostě jen mám spoustu času a je proložený jen málo povinnostmi. Ikdyž i tak se mi stane, že něco udělat nestíhám... ale spíš to je tím, že vím, že je dělat nemusím. A když něco kolosálně po*eru, tak začnu uvažovat nad příčinou toho, proč.
Přemýšlím o tom, jestli je možné, aby se povaha člověka změnila z introverta na extroverta? Pokud ne, tak mám v sobě minimálně dvě navzájem bojující osobnosti a kolikrát se nestačím divit, jak dokážou být obě přirozené. A jak málo stačí k tomu, aby se ta změna stala. Taky nevím, jestli si potřebuju něco dokazovat, ale možná to tak prostě má být a co nadělám... V dětství to nebylo se mnou nic moc, a tak jsem na sobě zapracovala. Jak? To může posoudit pár lidí, co mají tu čest říct, že mě znají. Aspoň nějak... A s postupem času si uvědomuju, jak moc jsem se změnila. Rozhodně si nemyslím, že ke špatnému, je to jen jiné a pro mě dobré. A to je důležité. Nečekám, že by mě někdo chápal. To se asi v mém životě nestane, ale není to věc, kvůli které bych skákala z mostu.
Jsem ctižádostivá, jsem ambiciózní, vím co chci (většinou) a taky to od lidí očekávám. Dokážu být hodně tolerantní, ale vždy přijde moment, kdy se rozhodnu, zda mi za to ten člověk nebo věc stojí a podle toho pokračuju nebo ne. Myslím, že tohle je důležitá vlastnost, skoro stejně jako umět říkat NE. To aby se z člověka nestala jen pouhá troska, co přežívá závislá na něčem a na někom. Umím být přátelská. Někdy až moc bohužel. Tak to je chyba, ale kompenzuju si tím fakt, že na druhou stranu přátel moc nemám. Ne že bych byla vysloveně náročná, to ne, ale vím, co jsou lidi za svině a nechci riskovat, že se mi stane něco nepříjemného. Špatných zkušeností bylo tak akorát. Radši míň lidí, které znám hodně dobře a vím co od nich můžu čekat, než znát strašnou spoustu lidí, na které se ale nemůžu spolehnout a nikdy nevím, od koho mi přistane kudla v zádech! Nesnáším neupřímnost!
A ikdyž se tvářím jako sluníčko, a v hloubi duše jsem mírumilovná povaha, nikdy bych to nedala na sobě ve společnosti znát. Radši budit respekt a dojem ledové královny, než posléze něčeho litovat. Vím, že naštvat se dokážu snadno a rychle. Holt některé věci a poslední dobou i lidi mě dokážou naštvat už tím, že jsou. Ale zvládám to dobře. Stačí se tím příliš neobklopovat.A umět použít trochu té psychologie. Jelikož jsem vyrůstala s o rok mladší sestrou, není to pro mě vůbec žádný problém a když chci a snažím se, většinou dokážu lidi přimět, aby udělali něco co třeba ani oni tolik nechtějí. Důležité je, zůstat navenek vklidu :-)
Nejsem špatný člověk. Nejsem dokonalá. Jsem svá a vždycky budu! Takříkajíc, pro někoho jsem dobrá až moc...
Přemýšlím o tom, jestli je možné, aby se povaha člověka změnila z introverta na extroverta? Pokud ne, tak mám v sobě minimálně dvě navzájem bojující osobnosti a kolikrát se nestačím divit, jak dokážou být obě přirozené. A jak málo stačí k tomu, aby se ta změna stala. Taky nevím, jestli si potřebuju něco dokazovat, ale možná to tak prostě má být a co nadělám... V dětství to nebylo se mnou nic moc, a tak jsem na sobě zapracovala. Jak? To může posoudit pár lidí, co mají tu čest říct, že mě znají. Aspoň nějak... A s postupem času si uvědomuju, jak moc jsem se změnila. Rozhodně si nemyslím, že ke špatnému, je to jen jiné a pro mě dobré. A to je důležité. Nečekám, že by mě někdo chápal. To se asi v mém životě nestane, ale není to věc, kvůli které bych skákala z mostu.
Jsem ctižádostivá, jsem ambiciózní, vím co chci (většinou) a taky to od lidí očekávám. Dokážu být hodně tolerantní, ale vždy přijde moment, kdy se rozhodnu, zda mi za to ten člověk nebo věc stojí a podle toho pokračuju nebo ne. Myslím, že tohle je důležitá vlastnost, skoro stejně jako umět říkat NE. To aby se z člověka nestala jen pouhá troska, co přežívá závislá na něčem a na někom. Umím být přátelská. Někdy až moc bohužel. Tak to je chyba, ale kompenzuju si tím fakt, že na druhou stranu přátel moc nemám. Ne že bych byla vysloveně náročná, to ne, ale vím, co jsou lidi za svině a nechci riskovat, že se mi stane něco nepříjemného. Špatných zkušeností bylo tak akorát. Radši míň lidí, které znám hodně dobře a vím co od nich můžu čekat, než znát strašnou spoustu lidí, na které se ale nemůžu spolehnout a nikdy nevím, od koho mi přistane kudla v zádech! Nesnáším neupřímnost!
A ikdyž se tvářím jako sluníčko, a v hloubi duše jsem mírumilovná povaha, nikdy bych to nedala na sobě ve společnosti znát. Radši budit respekt a dojem ledové královny, než posléze něčeho litovat. Vím, že naštvat se dokážu snadno a rychle. Holt některé věci a poslední dobou i lidi mě dokážou naštvat už tím, že jsou. Ale zvládám to dobře. Stačí se tím příliš neobklopovat.A umět použít trochu té psychologie. Jelikož jsem vyrůstala s o rok mladší sestrou, není to pro mě vůbec žádný problém a když chci a snažím se, většinou dokážu lidi přimět, aby udělali něco co třeba ani oni tolik nechtějí. Důležité je, zůstat navenek vklidu :-)
Nejsem špatný člověk. Nejsem dokonalá. Jsem svá a vždycky budu! Takříkajíc, pro někoho jsem dobrá až moc...
Žádné komentáře:
Okomentovat