První bohové
Některá božstva známá později z historických dob mohla mít význam již v Předdynastické době. Jedná se o Vadžetu a Nechbetu, bohyně ochraňující Obě země před sjednocením, a zřejmě také o některé bohy pomáhající jižním králům při dobývání severu, jako byl bůh plodnosti Min, vlčí bůh Vepuauet, šakalí bůh Anup, který v pozdějších dobách ochraňoval mrtvé, a bůh měsíce s hlavou ibise Thovt, jenž byl v historických dobách patronem písma a věd. Sluneční bůh Re, který byl v Archaické době v úzkém spojení s Horem a za své centrum kultu převzal Iunu (známé později pod řeckým názvem Héliopolis) od jeho původního obyvatele, Atuma, mohl být rovněž uctíván již v Předdynastické době.
Předpokládá se, že některé doklady z předdynastických hrobů mohou naznačovat, že se rozvíjel významný a rozšířený kult bohyně-matky zobrazovaný v podobě krávy. Například se objevují ženské sošky, které mohly sloužit jako votivní obětiny pro bohyni-matku v prosbě o děti, či jako žádost bohyni o znovuzrození majitele na onom světě. Zdobená keramika opět poskytuje vyobrazení, která podle jedné interpretace zachycují rituály spojované s kultem bohyně-matky a kultem plodnosti, jež mohly být rovněž zamýšleny k zajištění individuální nesmrtelnosti. Scény zachycují lodě, jež pravděpodobně nesou vlajky této bohyně, a ukazují také mužskou postavu, prozatím identifikovanou jako syn a milenec bohyně, božstvo známé později jako „býk své matky“.
Je možné, že se jednalo o božstva plodnosti, jejichž spojení mělo podle představ nejen oživovat zemi, její zrno a lid, ale také zvyšovat šance na individuální lidské znovuzrození v posmrtném životě. Někteří egyptologové nicméně myšlenku raného kultu bohyně-matky a manželky odmítají a obecně jen velice málo historických božstev může být vystopováno před sjednocením, protože informace o prehistorických kultech jsou řídké a nejasné.
Některá božstva známá později z historických dob mohla mít význam již v Předdynastické době. Jedná se o Vadžetu a Nechbetu, bohyně ochraňující Obě země před sjednocením, a zřejmě také o některé bohy pomáhající jižním králům při dobývání severu, jako byl bůh plodnosti Min, vlčí bůh Vepuauet, šakalí bůh Anup, který v pozdějších dobách ochraňoval mrtvé, a bůh měsíce s hlavou ibise Thovt, jenž byl v historických dobách patronem písma a věd. Sluneční bůh Re, který byl v Archaické době v úzkém spojení s Horem a za své centrum kultu převzal Iunu (známé později pod řeckým názvem Héliopolis) od jeho původního obyvatele, Atuma, mohl být rovněž uctíván již v Předdynastické době.
Předpokládá se, že některé doklady z předdynastických hrobů mohou naznačovat, že se rozvíjel významný a rozšířený kult bohyně-matky zobrazovaný v podobě krávy. Například se objevují ženské sošky, které mohly sloužit jako votivní obětiny pro bohyni-matku v prosbě o děti, či jako žádost bohyni o znovuzrození majitele na onom světě. Zdobená keramika opět poskytuje vyobrazení, která podle jedné interpretace zachycují rituály spojované s kultem bohyně-matky a kultem plodnosti, jež mohly být rovněž zamýšleny k zajištění individuální nesmrtelnosti. Scény zachycují lodě, jež pravděpodobně nesou vlajky této bohyně, a ukazují také mužskou postavu, prozatím identifikovanou jako syn a milenec bohyně, božstvo známé později jako „býk své matky“.
Je možné, že se jednalo o božstva plodnosti, jejichž spojení mělo podle představ nejen oživovat zemi, její zrno a lid, ale také zvyšovat šance na individuální lidské znovuzrození v posmrtném životě. Někteří egyptologové nicméně myšlenku raného kultu bohyně-matky a manželky odmítají a obecně jen velice málo historických božstev může být vystopováno před sjednocením, protože informace o prehistorických kultech jsou řídké a nejasné.
Kosmická a lokální božstva
Rané studie egyptského náboženství se pokoušely vysvětlovat organizaci bohů zjednodušenými termíny. Tvrdily, že existovaly dvě hlavní odlišné skupiny bohů, kteří byli uctívány od předdynastických dob až po celé historické období; byli to (i) kmenoví nebo lokální bohové a (ii) kosmičtí bohové. Lokálním bohům přiřazovaly zvláštní geografická centra uctívání (kultovní centra) a připisovaly jim určité fyzické charakteristiky včetně zvířecích forem. Na druhou stranu prohlašovaly, že kosmičtí bohové představovali síly přírody jako slunce, měsíc, hvězdy a další elementy, které byly lidem vzdáleny a měly univerzální význam. Ačkoli podle této domněnky kosmická božstva původně neměla kultovní centra ani fyzickou podobu, některá z nich později převzala charakteristiky a kultovní centra lokálních bohů, jejichž osobnost a moc vstřebala.
Objevil se i názor, že kosmičtí bohové mhli mít jiný původ než lokální bohové – mohli snad být do Egypta přivezeni dynastickou rasou –, zatímco lokální bohové byli vždy uctíváni místními obyvateli. Když příchozí dobyli zemi, některá z jejich božstev mohla pravděpodobně asimilovat s lokálními bohy a převzít jejich centra.
Jiný výklad tvrdí, že místní obyvatelstvo původně uctívalo jako kosmické, tak lokální bohy, ale protože kosmičtí bohové byli vzdálení a nepřístupní, jejich věřící jim nejprve nedali jména a formy. Pozdější spojování kosmických a lokálních bohů umožnila kosmickým bohům získat jména a atributy. V dynastické době získala kosmická božstva své typické podoby a byla zobrazována v lidské podobě s charakteristickými symboly na svých hlavách.
Nyní je zřejmé, že tento přístup je příliš zjednodušující a že nelze rozlišit „lokální“ a „kosmické“ bohy a vykládat je tímto způsobem. Hornung12 ve svém významném pojednání o povaze egyptského božství ukazuje, že existovalo „množství přístupů“ a že celek je možné pochopit, jen když se v úvahu vezmou všechny. Egyptští bohové mohli své bytí nekonečně rozšiřovat, a to prostřednictvím řady různých jmen, manifestací a činů, nebo spojením s dalšími bohy. Božstvo často používalo různých jmen k vyjádření různých stránek své osobnosti či ke zdůraznění svých zvláštních schopností a jeho přítomnost na zemi byla zviditelňována prostřednictvím kultovních soch nebo zvířat, jež jej reprezentovaly. Mohlo také vyjevit svou vůli svými činy a slučováním některých svých charakteristik a funkcí s charakteristikami a funkcemi určitých dalších bohů mohlo využívat jejich oblastí vlivu k dosažení ještě širšího okruhu příznivců.
Zároveň však jádro povahy jednotlivých bohů a jejich existence zůstaly vymezené a odlišné od ostatních božstev. Bůh nikdy nebyl hotovou entitou; vždy procházel procesem vytváření, probíhajících změn a pokračování, aby připojil další aspekt ke své povaze a zkušenostem. Takto se každý bůh mohl projevit matoucím množstvím forem, z nichž každá byla omezeným a nedokonalým projevem jeho povahy a skutečnosti. Významní bohové se sotva kdy omezovali na jednu formu, nýbrž své manifestace libovolně měnili; tatáž zvířecí podoba nebo předmět mohly představovat rozdílné manifestace několika odlišných bohů.
Egypťané pečlivě rozlišovali mezi obrazem boha (ať už sochou nebo zvířetem) a „skutečnou podobou“boha, která jen zřídka bývala odhalena lidem. I když tato úplná a dokonalá fyzická manifestace boha mohla být někdy odhalena věřícímu na onom světě, nikdy k tomu nemohlo dojít zde na zemi, kde obrazy boha a prostředníci mohli přinést pouze částečné a neuspokojivé odhalení některých aspektů fyzických atributů a povahy boha.
Pozemské obrazy a posvátná zvířata, jež působily jako manifestace boha, sloužily k zpřístupnění boha věřícímu. V pozdějších historických obdobích tedy bůh mohl nabývat různých zvířecích podob a mohl být uctíván nejen prostřednictvím manifestací kultovního zvířete, které někdy bylo chováno v chrámu boha, ale prostřednictvím všech příslušníků tohoto druhu. Na tomto pozadí se starší teorie, že egyptské náboženství se vyvíjelo od fetišismu k zoolatrii a potom k antropomorfismu, nebo že kosmičtí a lokální bohové měli různý původ a vyvíjeli se podle oddělených linií, jeví jako velice zjednodušující. Přesvědčivější vysvětlení říká, že bohové měli různé formy a nespočetné obrazy přítomné v okolí. Egypťané mohli na počátku svých dějin uctívat některé bohy v určitých oblastech, ale jiní bohové jako Re, Usir, Ptah a Amon měli zjevně vždy univerzální moc a nebyli omezováni na žádné zvláštní geografické území nebo na nějaký aspekt své povahy.
Již od nejstarších dob byly povaha bohů a geografie jejich uctívání složité. Někteří bohové byli spojeni s určitými oblastmi. Je to však druhotný rys jejich kultů a jakékoli spojení se zvláštním místem může jednoduše zdůrazňovat určitou stránku povahy boha v jistém stadiu jeho historie a vývoje. Různí se i stupeň spojení s jednou určitou geografickou oblastí: někteří bohové měli velmi úzkou vazbu na jedno město nebo území, zatímco u jiných bylo spojení volnější.
Dřívější teorie, podle nichž mělo identifikování původního kultovního centra boha objasnit jeho původ a historický význam, se nyní rozsáhle přehodnocují. Ukazuje se, že někteří bohové mohou být univerzální a transcendentní, i když si udržují silné vazby na geografické území, kdežto úloha jiných bohů se nikdy nerozšíří mimo jejich lokální význam. Existuje jasný rozdíl mezi skutečně lokálními bohy, kteří jsou uctíváni pouze v určité oblasti, a lokálními manifestacemi velkých bohů, které měly zdůraznit určitý aspekt povahy těchto božstev.
Je obtížné rozluštit také spojení mezi kosmickými bohy a bohy přírodními. Svět přírody, který obklopoval starověké Egypťany, hrál významnou úlohu v jejich náboženských představách, setkáváme se však i s překvapivými aspekty. Například neexistoval bůh Nilu, větších jezer nebo moře (až do Nové říše, kdy byl do egyptského panteonu začleněn semitský bůh Jamm). Hapi byl bohem záplavy a Chnum patronem určitého úseku řeky u prvního kataraktu. Vedle boha „vody“ chyběla také jednotlivá božstva dalších elementů – ohně, země a vzduchu. Sutech – bůh bouří, chaosu, zmatku a zla – se spojil se Šuem, který představoval „prázdný prostor“, a s Amonem, který ztělesňoval „vzduch v pohybu“ nebo „dech větru“, aby personifikovali vzduch, kdežto Geb, Aker a Tatenen („hlubiny země“) ztělesňovali Zemi. Překvapivě nebyl ani specifický bůh pro poušť.
Také některé hlavní rysy vesmíru nebyly samostatně zbožštěny: „noc“ se objevuje jako božstvo až v perském období a pouze několik významných hvězd a souhvězdí se stalo bohy. Sothis a Orion měly své kulty, avšak planety obecně byly považovány za projevy boha Hora a hvězdy byly pokládány za ztělesnění duší zemřelých. V některých případech nedostaly elementy vesmíru stejná jména jako bohové, kteří je představovali; například egyptské slovo pro nebe bylo pet kdežto jméno bohyně oblohy je „Nut“.
Několik bohů mělo vztah k měsíci a slunci: Chonsu a Thovt se stali bohy měsíce a rovněž Usir, Min, Šu a Chnum měli lunární asociace. Bůh Re ztělesňoval slunce a byl přítomen také ve všech svých formách Re-Harachteje, Re-Atuma a Amon-Rea. Různá stadia cyklu denního koloběhu slunce byla spojována se samostatnými bohy – Cheprer symbolizoval ranní slunce, Re polední a Atum večerní slunce.13
Egypťané věřili, že bohové obývají onen svět a na zemi jsou přítomni ve formě určitých fyzických manifestací, jako v osobě krále, v sochách a také v posvátných rostlinách, zvířatech a předmětech. Tyto manifestace přinášely věřícím hmatatelnou božskou přítomnost, kterou bylo možné si představit a jí ž bylo možné se přiblížit prostřednictvím rituálů ve svatyních a chrámech boha. Ve Staré říši se věřilo, že bohové bydlí na nebesích, ale od Střední říše, kdy všemohoucnost krále ustupovala, se vytvořila jiná představa posmrtného života, jež byla umístěna v podsvětí. Pozdější literární prameny popisují, že bůh byl přítomen ve své ba (duši, více viz kapitola 8) na obloze, ve svém obrazu na zemi a ve svém těle v podsvětí (kde se ba a tělo každou noc spojovaly), takže různé projevy boha se vyskytovaly v celém vesmíru.
Kvůli nedostatku písemných pramenů z Předdynastické doby získáváme informace o bozích a pojmech božství hlavně z pozdějších dokladů. To však může přinášet nepřesný a někdy příliš zjednodušený pohled na rané praktiky. Potřeba pochopit složitost povahy bohů a přístupu lidí k nim v průběhu tohoto formativního období se dnes považuje za stěžejní pro pochopení vzniku egyptského náboženství.
Rané studie egyptského náboženství se pokoušely vysvětlovat organizaci bohů zjednodušenými termíny. Tvrdily, že existovaly dvě hlavní odlišné skupiny bohů, kteří byli uctívány od předdynastických dob až po celé historické období; byli to (i) kmenoví nebo lokální bohové a (ii) kosmičtí bohové. Lokálním bohům přiřazovaly zvláštní geografická centra uctívání (kultovní centra) a připisovaly jim určité fyzické charakteristiky včetně zvířecích forem. Na druhou stranu prohlašovaly, že kosmičtí bohové představovali síly přírody jako slunce, měsíc, hvězdy a další elementy, které byly lidem vzdáleny a měly univerzální význam. Ačkoli podle této domněnky kosmická božstva původně neměla kultovní centra ani fyzickou podobu, některá z nich později převzala charakteristiky a kultovní centra lokálních bohů, jejichž osobnost a moc vstřebala.
Objevil se i názor, že kosmičtí bohové mhli mít jiný původ než lokální bohové – mohli snad být do Egypta přivezeni dynastickou rasou –, zatímco lokální bohové byli vždy uctíváni místními obyvateli. Když příchozí dobyli zemi, některá z jejich božstev mohla pravděpodobně asimilovat s lokálními bohy a převzít jejich centra.
Jiný výklad tvrdí, že místní obyvatelstvo původně uctívalo jako kosmické, tak lokální bohy, ale protože kosmičtí bohové byli vzdálení a nepřístupní, jejich věřící jim nejprve nedali jména a formy. Pozdější spojování kosmických a lokálních bohů umožnila kosmickým bohům získat jména a atributy. V dynastické době získala kosmická božstva své typické podoby a byla zobrazována v lidské podobě s charakteristickými symboly na svých hlavách.
Nyní je zřejmé, že tento přístup je příliš zjednodušující a že nelze rozlišit „lokální“ a „kosmické“ bohy a vykládat je tímto způsobem. Hornung12 ve svém významném pojednání o povaze egyptského božství ukazuje, že existovalo „množství přístupů“ a že celek je možné pochopit, jen když se v úvahu vezmou všechny. Egyptští bohové mohli své bytí nekonečně rozšiřovat, a to prostřednictvím řady různých jmen, manifestací a činů, nebo spojením s dalšími bohy. Božstvo často používalo různých jmen k vyjádření různých stránek své osobnosti či ke zdůraznění svých zvláštních schopností a jeho přítomnost na zemi byla zviditelňována prostřednictvím kultovních soch nebo zvířat, jež jej reprezentovaly. Mohlo také vyjevit svou vůli svými činy a slučováním některých svých charakteristik a funkcí s charakteristikami a funkcemi určitých dalších bohů mohlo využívat jejich oblastí vlivu k dosažení ještě širšího okruhu příznivců.
Zároveň však jádro povahy jednotlivých bohů a jejich existence zůstaly vymezené a odlišné od ostatních božstev. Bůh nikdy nebyl hotovou entitou; vždy procházel procesem vytváření, probíhajících změn a pokračování, aby připojil další aspekt ke své povaze a zkušenostem. Takto se každý bůh mohl projevit matoucím množstvím forem, z nichž každá byla omezeným a nedokonalým projevem jeho povahy a skutečnosti. Významní bohové se sotva kdy omezovali na jednu formu, nýbrž své manifestace libovolně měnili; tatáž zvířecí podoba nebo předmět mohly představovat rozdílné manifestace několika odlišných bohů.
Egypťané pečlivě rozlišovali mezi obrazem boha (ať už sochou nebo zvířetem) a „skutečnou podobou“boha, která jen zřídka bývala odhalena lidem. I když tato úplná a dokonalá fyzická manifestace boha mohla být někdy odhalena věřícímu na onom světě, nikdy k tomu nemohlo dojít zde na zemi, kde obrazy boha a prostředníci mohli přinést pouze částečné a neuspokojivé odhalení některých aspektů fyzických atributů a povahy boha.
Pozemské obrazy a posvátná zvířata, jež působily jako manifestace boha, sloužily k zpřístupnění boha věřícímu. V pozdějších historických obdobích tedy bůh mohl nabývat různých zvířecích podob a mohl být uctíván nejen prostřednictvím manifestací kultovního zvířete, které někdy bylo chováno v chrámu boha, ale prostřednictvím všech příslušníků tohoto druhu. Na tomto pozadí se starší teorie, že egyptské náboženství se vyvíjelo od fetišismu k zoolatrii a potom k antropomorfismu, nebo že kosmičtí a lokální bohové měli různý původ a vyvíjeli se podle oddělených linií, jeví jako velice zjednodušující. Přesvědčivější vysvětlení říká, že bohové měli různé formy a nespočetné obrazy přítomné v okolí. Egypťané mohli na počátku svých dějin uctívat některé bohy v určitých oblastech, ale jiní bohové jako Re, Usir, Ptah a Amon měli zjevně vždy univerzální moc a nebyli omezováni na žádné zvláštní geografické území nebo na nějaký aspekt své povahy.
Již od nejstarších dob byly povaha bohů a geografie jejich uctívání složité. Někteří bohové byli spojeni s určitými oblastmi. Je to však druhotný rys jejich kultů a jakékoli spojení se zvláštním místem může jednoduše zdůrazňovat určitou stránku povahy boha v jistém stadiu jeho historie a vývoje. Různí se i stupeň spojení s jednou určitou geografickou oblastí: někteří bohové měli velmi úzkou vazbu na jedno město nebo území, zatímco u jiných bylo spojení volnější.
Dřívější teorie, podle nichž mělo identifikování původního kultovního centra boha objasnit jeho původ a historický význam, se nyní rozsáhle přehodnocují. Ukazuje se, že někteří bohové mohou být univerzální a transcendentní, i když si udržují silné vazby na geografické území, kdežto úloha jiných bohů se nikdy nerozšíří mimo jejich lokální význam. Existuje jasný rozdíl mezi skutečně lokálními bohy, kteří jsou uctíváni pouze v určité oblasti, a lokálními manifestacemi velkých bohů, které měly zdůraznit určitý aspekt povahy těchto božstev.
Je obtížné rozluštit také spojení mezi kosmickými bohy a bohy přírodními. Svět přírody, který obklopoval starověké Egypťany, hrál významnou úlohu v jejich náboženských představách, setkáváme se však i s překvapivými aspekty. Například neexistoval bůh Nilu, větších jezer nebo moře (až do Nové říše, kdy byl do egyptského panteonu začleněn semitský bůh Jamm). Hapi byl bohem záplavy a Chnum patronem určitého úseku řeky u prvního kataraktu. Vedle boha „vody“ chyběla také jednotlivá božstva dalších elementů – ohně, země a vzduchu. Sutech – bůh bouří, chaosu, zmatku a zla – se spojil se Šuem, který představoval „prázdný prostor“, a s Amonem, který ztělesňoval „vzduch v pohybu“ nebo „dech větru“, aby personifikovali vzduch, kdežto Geb, Aker a Tatenen („hlubiny země“) ztělesňovali Zemi. Překvapivě nebyl ani specifický bůh pro poušť.
Také některé hlavní rysy vesmíru nebyly samostatně zbožštěny: „noc“ se objevuje jako božstvo až v perském období a pouze několik významných hvězd a souhvězdí se stalo bohy. Sothis a Orion měly své kulty, avšak planety obecně byly považovány za projevy boha Hora a hvězdy byly pokládány za ztělesnění duší zemřelých. V některých případech nedostaly elementy vesmíru stejná jména jako bohové, kteří je představovali; například egyptské slovo pro nebe bylo pet kdežto jméno bohyně oblohy je „Nut“.
Několik bohů mělo vztah k měsíci a slunci: Chonsu a Thovt se stali bohy měsíce a rovněž Usir, Min, Šu a Chnum měli lunární asociace. Bůh Re ztělesňoval slunce a byl přítomen také ve všech svých formách Re-Harachteje, Re-Atuma a Amon-Rea. Různá stadia cyklu denního koloběhu slunce byla spojována se samostatnými bohy – Cheprer symbolizoval ranní slunce, Re polední a Atum večerní slunce.13
Egypťané věřili, že bohové obývají onen svět a na zemi jsou přítomni ve formě určitých fyzických manifestací, jako v osobě krále, v sochách a také v posvátných rostlinách, zvířatech a předmětech. Tyto manifestace přinášely věřícím hmatatelnou božskou přítomnost, kterou bylo možné si představit a jí ž bylo možné se přiblížit prostřednictvím rituálů ve svatyních a chrámech boha. Ve Staré říši se věřilo, že bohové bydlí na nebesích, ale od Střední říše, kdy všemohoucnost krále ustupovala, se vytvořila jiná představa posmrtného života, jež byla umístěna v podsvětí. Pozdější literární prameny popisují, že bůh byl přítomen ve své ba (duši, více viz kapitola 8) na obloze, ve svém obrazu na zemi a ve svém těle v podsvětí (kde se ba a tělo každou noc spojovaly), takže různé projevy boha se vyskytovaly v celém vesmíru.
Kvůli nedostatku písemných pramenů z Předdynastické doby získáváme informace o bozích a pojmech božství hlavně z pozdějších dokladů. To však může přinášet nepřesný a někdy příliš zjednodušený pohled na rané praktiky. Potřeba pochopit složitost povahy bohů a přístupu lidí k nim v průběhu tohoto formativního období se dnes považuje za stěžejní pro pochopení vzniku egyptského náboženství.
Žádné komentáře:
Okomentovat