B) Artefakty
Kromě stavebních památek archeologové nacházejí širokou škálu vyrobených předmětů (artefaktů), které se ukládaly do hrobek nebo je jejich majitelé zanechali ve svém okolí.Egypťané věřili, že člověk pro svou trvalou existenci po smrti potřebuje mnohé věci, pročež zaopatřovali pohřby bohatých i chudých různým zbožím.
Některé – předměty denního života, jako jsou keramika, líčidla a kosmetické vybavení, oděvy, šperky, jídlo a pití, nástroje, zbraně, hračky a hry – poskytují informace o jejich životě, o pokrocích a vývoji technologií a řemeslného zpracování. Jiné předměty měly pouze pohřební účel a vypovídají o představách a zvycích, jež obklopovaly skon a pohřeb.
Demokratizace náboženství ve Střední říši vyústila ve velké rozšíření palety pohřebních předmětů u soukromých i královských pohřbů. Mezi hlavní součásti patřila rakev nebo souprava rakví, ve kterých spočinulo mumifikované tělo a na nichž byly zapisovány Texty rakví (říkání pokrývající stěny a víko rakve, jež měly napomoci zemřelému při přechodu na onen svět).
Patřily sem rovněž kanopy, které se někdy ukládaly ještě do kanopické schránky. Kanopy obsahovaly vnitřnosti (orgány), které balzamovači během procesu mumifikace odstranili z hrudní a břišní dutiny. Kanopy lze rozlišit podle vík, jež mají představovat hlavy čtyř božstev známých coby „čtyři synové Horovi“. Slovo „kanopa“ však vyžaduje trochu složitější vysvětlení. Řekové přiřkli jméno jednoho svého legendárního hrdiny, Kanopa, egyptské pevnosti v Abúkíru, kde byl v pozdějších dobách uctíván bůh Usir v podobě nádoby s hlavou boha. Kvůli nejasnému spojení mezi vzhledem egyptských pohřebních nádob a touto podobou Usira v Kanopu pojmenovali první evropští starožitníci tyto nádoby „kanopy“.
Od Střední říše bylo zvykem ukládat do hrobek rozličné dřevěné modely. Často představovaly trojrozměrnou verzi motivů, jež byly namalovány nebo vytesány na vnitřních stěnách hrobek. Jednalo se o sošky majitele hrobky, někdy i dalších členů jeho rodiny, služebníků zachycených při výrobě jídla, vojáků, hudebníků, konkubín a zvířat.
Jejich hlavním účelem bylo zajistit zemřelému dostatečné a věčné dodávky potravin, vojenskou ochranu v případě potřeby a obveselení. Soška majitele měla v případě poškození nebo zničení mumifikovaného těla fungovat místo něj a přijímat potravu z obětin uložených v hrobce. Zvláštní kategorii modelů představují vešetby (nebo šabti). Toto slovo znamená „ten, kdo odpovídá“, neboť se očekávalo, že tato soška (v podobě mumiformního zemědělce) odpoví na výzvu majitele hrobky, aby místo něho vykonávala podřadné pracovní úkoly v království Usira (říši mrtvých).
Rovněž se do hrobek ukládaly modely lodí, jež měly majiteli umožnit cestovat do Abydu, místa pohřbu boha Usira, aby tak zemřelý mohl zvýšit své šance na vzkříšení. Všechny tyto modely měly oplývat vlastnostmi originálů, včetně schopnosti zvětšit se do skutečných rozměrů, a po provedení příslušných rituálů měly podle očekávání sloužit majiteli v posmrtném životě.
Tělo zemřelého se mumifikovalo, aby se jeho duše měla kam vrátit na zemi, a mohla tak získávat potravu z obětin a výběru pokrmů zapsaných na stěnách hrobky. Mezi vrstvy obinadel, jež zabalovaly mumii, balzamovači vkládali artefakty obdařující majitele magickými silami a někdy přidali i další fyzickou ochranu některým částem mumie. Jednalo se především o obličejovou masku (často z kartonáže, směsi pryže a plátna či papyru), která chránila tvář a poskytovala další útočiště pro duši, pro případ, že by mumie a sochy byly zničeny. V Řecko-římské době byly tyto masky zachycující stylizovanou podobu lidské tváře nahrazeny portréty malovanými na dřevěné desky. Zdá se, že tyto malby v mnoha případech zachycují skutečnou podobu jedinců za jejich života. Pod obinadla se také vkládaly kartonáže na hrudník a chodidla, aby ochránily tyto části těla.
Mezi vrstvy plátna balzamovači vkládali posvátné šperky (amulety), jež měly majiteli zajišťovat magickou a duchovní ochranu při jeho cestě na onen svět. Tvary, materiál a podoba těchto předmětů měly symbolický význam: představovaly bohy, posvátné znaky a části lidského těla, jež měly přitahovat vhodné síly napomáhající zemřelému a zahánět zlou moc. Jedna kategorie amuletů – skarabové – představovala hovnivála, který podle představ neustále obnovoval sám sebe, a stal se tak symbolem věčné obnovy života.
Obsah hrobky poskytuje množství informací o pohřebních představách a zvyklostech a také o tehdejším životě. Avšak náboženské zvyky, s nimiž se lidé denně střetávali za života, jsou v artefaktech hůře doloženy, i když oltáře, stojany na obětiny, stély (popsané kameny) a sošky bohů se objevují i v domácím kontextu.
Kromě stavebních památek archeologové nacházejí širokou škálu vyrobených předmětů (artefaktů), které se ukládaly do hrobek nebo je jejich majitelé zanechali ve svém okolí.Egypťané věřili, že člověk pro svou trvalou existenci po smrti potřebuje mnohé věci, pročež zaopatřovali pohřby bohatých i chudých různým zbožím.
Některé – předměty denního života, jako jsou keramika, líčidla a kosmetické vybavení, oděvy, šperky, jídlo a pití, nástroje, zbraně, hračky a hry – poskytují informace o jejich životě, o pokrocích a vývoji technologií a řemeslného zpracování. Jiné předměty měly pouze pohřební účel a vypovídají o představách a zvycích, jež obklopovaly skon a pohřeb.
Demokratizace náboženství ve Střední říši vyústila ve velké rozšíření palety pohřebních předmětů u soukromých i královských pohřbů. Mezi hlavní součásti patřila rakev nebo souprava rakví, ve kterých spočinulo mumifikované tělo a na nichž byly zapisovány Texty rakví (říkání pokrývající stěny a víko rakve, jež měly napomoci zemřelému při přechodu na onen svět).
Patřily sem rovněž kanopy, které se někdy ukládaly ještě do kanopické schránky. Kanopy obsahovaly vnitřnosti (orgány), které balzamovači během procesu mumifikace odstranili z hrudní a břišní dutiny. Kanopy lze rozlišit podle vík, jež mají představovat hlavy čtyř božstev známých coby „čtyři synové Horovi“. Slovo „kanopa“ však vyžaduje trochu složitější vysvětlení. Řekové přiřkli jméno jednoho svého legendárního hrdiny, Kanopa, egyptské pevnosti v Abúkíru, kde byl v pozdějších dobách uctíván bůh Usir v podobě nádoby s hlavou boha. Kvůli nejasnému spojení mezi vzhledem egyptských pohřebních nádob a touto podobou Usira v Kanopu pojmenovali první evropští starožitníci tyto nádoby „kanopy“.
Od Střední říše bylo zvykem ukládat do hrobek rozličné dřevěné modely. Často představovaly trojrozměrnou verzi motivů, jež byly namalovány nebo vytesány na vnitřních stěnách hrobek. Jednalo se o sošky majitele hrobky, někdy i dalších členů jeho rodiny, služebníků zachycených při výrobě jídla, vojáků, hudebníků, konkubín a zvířat.
Jejich hlavním účelem bylo zajistit zemřelému dostatečné a věčné dodávky potravin, vojenskou ochranu v případě potřeby a obveselení. Soška majitele měla v případě poškození nebo zničení mumifikovaného těla fungovat místo něj a přijímat potravu z obětin uložených v hrobce. Zvláštní kategorii modelů představují vešetby (nebo šabti). Toto slovo znamená „ten, kdo odpovídá“, neboť se očekávalo, že tato soška (v podobě mumiformního zemědělce) odpoví na výzvu majitele hrobky, aby místo něho vykonávala podřadné pracovní úkoly v království Usira (říši mrtvých).
Rovněž se do hrobek ukládaly modely lodí, jež měly majiteli umožnit cestovat do Abydu, místa pohřbu boha Usira, aby tak zemřelý mohl zvýšit své šance na vzkříšení. Všechny tyto modely měly oplývat vlastnostmi originálů, včetně schopnosti zvětšit se do skutečných rozměrů, a po provedení příslušných rituálů měly podle očekávání sloužit majiteli v posmrtném životě.
Tělo zemřelého se mumifikovalo, aby se jeho duše měla kam vrátit na zemi, a mohla tak získávat potravu z obětin a výběru pokrmů zapsaných na stěnách hrobky. Mezi vrstvy obinadel, jež zabalovaly mumii, balzamovači vkládali artefakty obdařující majitele magickými silami a někdy přidali i další fyzickou ochranu některým částem mumie. Jednalo se především o obličejovou masku (často z kartonáže, směsi pryže a plátna či papyru), která chránila tvář a poskytovala další útočiště pro duši, pro případ, že by mumie a sochy byly zničeny. V Řecko-římské době byly tyto masky zachycující stylizovanou podobu lidské tváře nahrazeny portréty malovanými na dřevěné desky. Zdá se, že tyto malby v mnoha případech zachycují skutečnou podobu jedinců za jejich života. Pod obinadla se také vkládaly kartonáže na hrudník a chodidla, aby ochránily tyto části těla.
Mezi vrstvy plátna balzamovači vkládali posvátné šperky (amulety), jež měly majiteli zajišťovat magickou a duchovní ochranu při jeho cestě na onen svět. Tvary, materiál a podoba těchto předmětů měly symbolický význam: představovaly bohy, posvátné znaky a části lidského těla, jež měly přitahovat vhodné síly napomáhající zemřelému a zahánět zlou moc. Jedna kategorie amuletů – skarabové – představovala hovnivála, který podle představ neustále obnovoval sám sebe, a stal se tak symbolem věčné obnovy života.
Obsah hrobky poskytuje množství informací o pohřebních představách a zvyklostech a také o tehdejším životě. Avšak náboženské zvyky, s nimiž se lidé denně střetávali za života, jsou v artefaktech hůře doloženy, i když oltáře, stojany na obětiny, stély (popsané kameny) a sošky bohů se objevují i v domácím kontextu.
Žádné komentáře:
Okomentovat