Tohle si říkám.. nic se vlastně neděje a všechn je v rámci normálu. Nebo se aspoň snažím se podle toho hesla chovat. Ale jak to tak bývá, pohár trpělivosti a snášenlivosti se občas naplní a přeteče. A přesně tak se mi to stalo. V pátek, můj nejoblíbenější den v týdnu, přetekl i ten můj pohár. Nebo pohárek.
Den začal skvěle, večer také. Bavili jsme se do pohody, pili jsme do pohody a v tom přišla pro mě zásadní otázka. Zdánlivě úplně nevinná, ale ve mě zapracoval nějaký skrytý mechanismus nebo co a já se octla v té své pokřivené realitě. Když je člověk v náladě, jde to samo... A já začala přemýšlet, proč zrovna já, proč moje rodina, vždyť se nám žilo tak krásně a všichni jsme byli v pohodě. Teď? Slovo rodinný život pomalu ztratil smysl. Situace doma s rodiči je jeden velký paradox a zdá se, že si toho nevšiml nikdo kromě mě. Jenomže já jsem také jediný člověk, na kterého to doléhá z obou stran, jak když se strom ohýbá ve větru.. zleva doprava.. zprava doleva... :-(
Ale zpátky k tomu večeru. Už se mi dlouho nestalo, že by mě něco rozhodilo a naštvalo tak, že bych se ze společnosti naráz zvedla a chtěla odejít. Pěšky 20 km? Přespat v autobusové zastávce? Ztratit se na místě, kde to neznám? Není problém. Je mi to úplně ukradený. A přesně tohle se stalo v pátek. Udělala jsem si noční procházku po Šumperku. Ale nevím čím to, možná to je tím dospíváním, telefon jsem vzala už napodruhé a myslím, že nám oběma spadl kámen ze srdce, když jsme se pak znova našli.
Stres ze mě musel jít pryč. Snažím se chovat v pohodě, snažím se ve společnosti nedávat najevo svoje skutečné pocity. Být tím, kdo je nad věcí. Ale někdy to jít ven musí.
Den začal skvěle, večer také. Bavili jsme se do pohody, pili jsme do pohody a v tom přišla pro mě zásadní otázka. Zdánlivě úplně nevinná, ale ve mě zapracoval nějaký skrytý mechanismus nebo co a já se octla v té své pokřivené realitě. Když je člověk v náladě, jde to samo... A já začala přemýšlet, proč zrovna já, proč moje rodina, vždyť se nám žilo tak krásně a všichni jsme byli v pohodě. Teď? Slovo rodinný život pomalu ztratil smysl. Situace doma s rodiči je jeden velký paradox a zdá se, že si toho nevšiml nikdo kromě mě. Jenomže já jsem také jediný člověk, na kterého to doléhá z obou stran, jak když se strom ohýbá ve větru.. zleva doprava.. zprava doleva... :-(
Ale zpátky k tomu večeru. Už se mi dlouho nestalo, že by mě něco rozhodilo a naštvalo tak, že bych se ze společnosti naráz zvedla a chtěla odejít. Pěšky 20 km? Přespat v autobusové zastávce? Ztratit se na místě, kde to neznám? Není problém. Je mi to úplně ukradený. A přesně tohle se stalo v pátek. Udělala jsem si noční procházku po Šumperku. Ale nevím čím to, možná to je tím dospíváním, telefon jsem vzala už napodruhé a myslím, že nám oběma spadl kámen ze srdce, když jsme se pak znova našli.
Stres ze mě musel jít pryč. Snažím se chovat v pohodě, snažím se ve společnosti nedávat najevo svoje skutečné pocity. Být tím, kdo je nad věcí. Ale někdy to jít ven musí.
Žádné komentáře:
Okomentovat