C) Literární prameny
Egyptské civilizaci rozumíme důkladněji než jiným raným společnostem, protože vedle archeologických dokladů máme množství světských i náboženských textů. Z nich je možné čerpat přehled o jejich myšlenkách, představách a víře. Písemné prameny, které můžeme přeložit a vyložit, známe již od počátku historických období (asi 3100 př. Kr.); texty z časnějších (předdynastických) dob dosud unikají úplné interpretaci, i když někdy je možné objasnit některé aspekty předdynastické kultury extrapolováním informací z písemných pramenů z pozdějších dob.
Hlavní prameny, jež nám poskytují informace o náboženských představách Egypťanů, zahrnují texty psané na papyrech, stélách, ostrakách (keramické střepy či úlomky vápence), psacích tabulkách a stěnách hrobek a chrámů a rovněž popisy pořízené egyptskými i klasickými autory. Nicméně i ti nejsvědomitější klasičtí autoři někdy docházeli k absurdním závěrům ohledně významu památek; například pyramidy se interpretovaly různě, buď jako Josefovy sýpky, astronomické struktury nebo místa královských pohřbů.
V dřívějších staletích tvořila hlavní překážku snahám o porozumění egyptské civilizaci skutečnost, že badatelé neuměli přečíst a přeložit egyptské hieroglyfy. Tato znalost byla ztracena na konci Řecko-římské doby a hieroglyfy začaly být považovány za pouhé magické symboly spíše než způsob psaní, který vyjadřuje syntax, gramatiku a slovní zásobu jazyka, jímž se hovořilo po více než 3000 let.
Toto zcela chybné pojetí začali šířit klasičtí autoři, a protože evropští cestovatelé a badatelé, kteří Egypt navštívili ve středověku a renesanci, se v podstatě spoléhali na klasické popisy, většina z nich tuto myšlenku přijala a dále šířila. Lpění na této představě zásadně bránilo pokusům o rozluštění hieroglyfů logickým a správným způsobem.
Průlomu v luštění dosáhl francouzský vědec Champollion na počátku 19. století, a egyptologové tak konečně mohli porozumět textům a překládat je. Jakmile toto bylo možné, rychle přehodnotili dřívější představu, že Egypt byl tajemnou a bázeň nahánějící civilizací, která vytvořila ohromné monumenty, podivné umělecké formy a poutavé náboženské představy a zvyklosti. Jak se rozšiřovala znalost hieroglyfů a příbuzného hieratického a démotického písma, bylo možné přeložit většinu textů, a tak se odhalila bohatá literární tradice. Dodnes nicméně zůstávají některé oblasti překladů a interpretací, zejména vzhledem k náboženským textům, předmětem debat a diskusí.
Hodnota literárních pramenů spočívá v tom, že mohou doplnit archeologické doklady a někdy dokonce nabídnout odlišnou perspektivu. Archeologie může přinejlepším přinést omezený a někdy nevyvážený pohled na společnost, kdežto literární prameny nám poskytují přímý přístup k jejím představám, víře, důvtipu a humoru, radostem a zármutku. Někdy literatura přináší hledisko, které se zdá být téměř protichůdné k materiálním dokladům.
Například archeologické nálezy z Egypta vyvolávají dojem, že víra v trvání existence po smrti byla univerzální a nezpochybnitelná. K dosažení tohoto cíle společnost vyhrazovala ohromné lidské i materiální zdroje. Některé texty však naznačují, že v dobách společenského úpadku někteří lidé tuto jistotu zpochybňovali. Přes propracované a nákladné pohřební opatření vznášejí některé literární památky otázku o lidské nesmrtelnosti a připomínají, že nikdo se nevrátil z říše mrtvých, aby potvrdil skutečnost zádušní existence. S tímto vědomím naznačují, že je lepší užívat si radostí života, dokud je to možné.
K modernímu porozumění chronologie a dějin Egypta přispělo několik starobylých Historií. Nejvýznamnější z nich je práce Manétha, egyptského kněze z chrámu Sebennytu v deltě. Jeho znalost egyptských hieroglyfů a řečtiny a jeho zkušenost z první ruky ohledně náboženských představ a zvyklostí mu přinesly nezbytné znalosti a informace k sepsání řady knih, jež pokrývaly různé oblasti, včetně náboženství, rituálů a svátků. Jeho nejdůležitější dílo Aegyptiaca (Dějiny Egypta) bylo kronikou egyptských králů. Sepsal je řecky v době vlády Ptolemaia II.
Coby kněz měl Manéthó přístup k původním seznamům a registrům, jež kněží sepisovali a uchovávali v chrámech a které mohl použít jako podklady pro svou knihu. Bohužel se do dnešních dob nedochovala žádná úplná kniha Aegyptiaca. Máme jen editované výtahy v dílech židovského historika Josefa Flavia (asi 70 po Kr.), zkrácenou verzi v pracích křesťanského chronografa Africana (asi 220 po Kr.) a křesťanských autorů Eusebia (asi 320 po Kr.) a Syncella (asi 800 po Kr.), který zahrnul částečný záznam Manéthova díla do své knihy Dějiny světa od stvoření po Diokleciána. Podrobnosti, jež uvádějí Eusebius a Africanus, se bohužel často liší, takže Manéthó nemůže být považován za spolehlivý zdroj ve všech oblastech. Josefus kromě výtahů z Manéthova díla zmiňuje také Hyksósy, Josefa, Mojžíše a exodus.
Vedle Manéthových dějin poskytují částečné nebo neúplné doklady o egyptské chronologii staroegyptské seznamy králů, zaznamenané na stěnách hrobek a chrámů. Zahrnují Turínský královský seznam (vláda Ramesse II., asi 1250 př. Kr.), Palermskou desku (5. dynastie), seznam abydoský (vláda Sethiho I., asi 1300 př. Kr.), seznam karnacký (vláda Thutmose III., asi 1450 př. Kr.) a seznam sakkárský (vláda Ramesse II.). Účel těchto seznamů byl náboženský a rituální, nebyly zamýšleny jako historické záznamy. Proto bohužel nezachycují úplné a správné seznamy vládců. Některé jsou navíc poškozeny, takže některá královská jména se nedochovala.
Klasičtí cestovatelé navštěvovali Egypt ve velkém počtu, přitahováni civilizací, jež byla v době římského impéria již více než 3000 let stará. Některé jejich popisy, založené na vlastních pozorováních,předkládají jedinečný pohled na Egypt. Jelikož jezdili do Egypta v době, kdy většina památek byla ještě převážně neporušená, a jelikož viděli staroegyptské tradice a zvyky, jak se dosud provádějí, jejich popisy často zahrnují významné informace, které není možné získat z jiných zdrojů.
Nejznámější z těchto slavných autorů, Hérodotos, navštívil Egypt kolem roku 450 př. Kr. Ve svých dílech se pokusil o nebývalé rozlišování mezi přesnými historickými fakty a fantastickými výklady. V Knize II svého slavného popisu konfliktu mezi Persií a Řeckem, který je znám pod názvem Dějiny,2 odbočuje k rozpravě o Egyptu a jeho civilizaci. Tento popis egyptských dějin a geografie je nejstarší dochovanou komplexní studií cizího pozorovatele.
I přes několik nedostatků a nepřesností zůstává tato kniha hlavním zdrojem pro zkoumání starověkého Egypta, zejména pasáže zabývající se mumifikací a některými aspekty náboženství. V pozdějších dobách evropští cestovatelé brali Hérodota jako velkého znalce starověkého Egypta a jeho díla inspirovala i další klasické autory, jako Diodora Sicilského, který navštívil Egypt roku 59 př. Kr. Diodorus Sicilský se zabýval Egyptem v prvním z dvanácti svazků obsahujících jeho Dějiny světa a využíval při tom vlastních zkušeností i informací pocházejících od dřívějších klasických autorů.
Geograf Strabó napsal krátkou práci o geografii Egypta. Tvořila poslední ze sedmi dílů jeho Geographia, které obsahovaly množství faktů o římském světě, v němž žil. Doprovázel do Egypta svého přítele, římského prefekta Aelia Galla roku 25/24 př. Kr. a zřejmě cestoval až k prvnímu kataraktu. Jeho dílo zahrnuje topografický seznam devadesáti devíti měst a sídlišť a popis přírodního bohatství země. Vypráví o pyramidách, hrobkách a chrámech a zabývá se také náboženskými kulty. Proslavený je jeho popis Memnonových kolosů, dvou obrovských soch na thébské planině, jež kdysi lemovaly chrám Amenhotepa III., neboť popsal „div“ spojený se severní sochou, která měla údajně za úsvitu „zpívat“.
Jiný autor, Plinius Starší (23 – 79 po Kr.), se rovněž věnoval Egyptu ve svém díle Historia Naturalis, jenž obsahuje jeden z nejstarších klasických popisů Velké sfingy v Gíze. Řecký autor Plútarchos (asi 50 – 120 po Kr.) přináší odlišný druh informací o egyptském náboženství. Jeho dílo Moralia se soustředí na jeden aspekt tohoto tématu a dnes představuje nejúplnější verzi egyptského mýtu o Usirovi a Esetě (De Iside et Osiride).
Ačkoli na tento mýtus odkazují mnohé egyptské texty vytesané na stěnách hrobek a chrámů, nedochovalo se žádné úplné vyprávění tohoto příběhu v egyptském jazyce. Plútarchovo vyprávění, i když může být více řecké nežli čistě egyptské, tedy představuje dosti věrný nástin mýtu. Středověcí a renesanční badatelé jej využívali jako jedinečný zdroj pro studium egyptských náboženských představ.
Starověcí Egypťané rovněž zanechali hojnost náboženských textů, jež se vyvíjely po 3000 let. Hlavní skupiny (kterým se budeme věnovat podrobněji v následujících kapitolách) tvoří zádušní texty ve formě souboru říkadel či výroků, které byly vytvořeny pro zajištění přežití jednotlivců po smrti; mýty, které měly objasňovat stvoření světa a úlohu bohů; mudroslovná literatura, jež poskytovala mladým učencům rady o morálce a etice; pesimistická literatura zpochybňující egyptskou víru v posmrtnou existenci; chrámové nápisy, jež uchovaly podrobnosti o rituálech a dalších využitích chrámů; hymny na Atona přinášející informace o amarnské „herezi“; a texty, které objasňují osobní náboženskou víru a používání magie v medicíně i v jiné souvislosti.
Nejstarší písemné (hieroglyfické) doklady byly nalezeny v náboženském kontextu. Kromě toho, že hieroglyfy zachycovaly psanou podobu egyptského jazyka, byly také považovány za prostředek, jak je možné přivést k životu pojmy nebo události, a to prostřednictvím působení magie. Hieroglyfické formy samy o sobě jsou vizuálně atraktivní a mnohdy zachycují přírodní krásy egyptské fauny a flóry. Obyčejně byly psány či tesány s velkou zručností.
Hlavní účel písma však nebyl dekorativní, protože texty se často zaznamenávaly v hrobkách a na pohřebních předmětech, jež nebylo možné spatřit po zapečetění pohřbu. Ačkoli kurzivních forem písma, hieratické a démotické, se hojně využívalo pro světské a obchodní potřeby, nikdy nebyl opomíjen skutečný náboženský význam písma; proces psaní považovaný za duchovní úkol, měl vždy obohatit písaře i příjemce textu.
Pokud jde o zádušní texty, nejstarší příklady pocházejí ze Staré říše. Ke konci tohoto období (5. a 6. dynastie), když se omezily rozměry a kvalita pyramid, králové začali své pohřby doprovázet soubory říkadel, zřejmě aby zajistili náhradní prostředky k ochraně svých hrobek a k získání přístupu do nebes, kde budou přijati bohy. Tyto magické texty se zapisovaly na vnitřní stěny pyramid za 5., 6. a 7. dynastie v Sakkáře. Dnes jsou známy jako Texty pyramid a představují nejstarší soubor náboženských textů na světě. Texty pyramid se pravděpodobně omezovaly jen na královské využití a měly zajistit, aby král dosáhl nesmrtelnosti.
Ve Střední říši nicméně došlo k demokratizaci náboženských a posmrtných představ a vyvinula se jiná říkání pro potřeby nekrálovských zemřelých. Zapisovaly se na rakve a dnes jsou známy jako Texty rakví. Opět měly zemřelému napomoci k bezpečné cestě na onen svět a zajistit mu nesmrtelnost a pokračování pohodlného života v říši mrtvých. Během Nové říše byly Texty pyramid a Texty rakví zcela nahrazeny tzv. zádušními knihami. Nejslavnější z nich Egypťané nazvali „Knihou vycházení do dne“, dnes ji známe jako Knihu mrtvých.
Říkadla obsažená v těchto knihách sloužila jako magická opatření k zajištění vzkříšení zemřelého a jeho bezpečí na onom světě. Rovněž souvisela s rituály prováděnými při pohřbu a v následujícím zádušním kultu pro zemřelého majitele. Vyobrazení a nápisy z těchto knih poskytovaly v této době téma i pro nástěnné scény uvnitř skalních hrobek. U nekrálovských pohřbů byl majitel vybaven papyrovým svitkem popsaným Knihou mrtvých, aby ho ochránila na obtížné cestě na onen svět. Popsaný papyrový svitek byl mnohem levnější verzí dřívějších Textů pyramid a Textů rakví, což nyní zpřístupnilo tyto náboženské výsady a výhody mnohem většímu počtu lidí.
Další texty, které se objevují v nekrálovských hrobkách velmožů a hodnostářů od Staré říše, měly ochraňovat postavení zemřelého majitele v zásvětí a zaopatřit jej věčnými dodávkami jídla. Autobiografie zachycovaly hodnost, tituly a rodinné vztahy majitele a rovněž vyjmenovávaly jeho nejrůznější ctnosti, aby zajistily, že se bude těšit stejnému postavení na onom světě. Seznamy obětin obsahovaly požadavky na jídlo a další potřeby zemřelého a odvolávaly se na boha Anupa nebo na královský výnos, aby tak zajišťovaly věčný a nezničitelný zdroj potravin ve formě psaného menu.
Egyptská literatura zahrnuje rovněž hojnost mýtů, z nichž jedny z nejstarších a nejvýznamnějších jsou kosmogonie (mýty o stvoření). Egypťané věřili, že stvoření světa zapříčinila božská myšlenka a promluva. Některá náboženská centra spravovali mocní kněží, kteří ve Staré říši vyzdvihovali kult vlastního boha a vyvíjeli samostatné teologie. Každá z nich zahrnovala mytologické objasnění úlohy hlavního boha příslušného centra ve stvoření světa, ostatních bohů a lidstva.
Nejvýznamnější z těchto kosmogonií se rozvinuly v Héliopoli, Memfidě, Hermopoli a v Nové říši i v Thébách. Objasňovaly původ světa a ukazovaly prostředky, jimiž se stvoření mělo udát. Další významné mýty se soustředily kolem slunečního boha Rea a kolem života, smrti a vzkříšení Usira.
Mudroslovná literatura představuje hlavní žánr, který se vyvinul ve Staré říši a přetrval až do Pozdní doby. Přináší nejstarší písemné záznamy morálních a etických pravidel. Tato „naučení“ posvěcovali bohové. Ve Staré a Střední říši se sepisovala zpravidla jako proslovy krále, vezíra nebo velkého mudrce k jeho schovancům – mladým chlapcům z rodin vyšší třídy, které vychovával jako budoucí dvořany a úředníky. V pozdějších dobách, kdy se naučení používala také k vyučování dětí ze středních vrstev, byla prezentována coby rady udílené otcem k synovi. Texty přinášejí podrobný přehled o tom, jak se lidé mají chovat a jak dosáhnout postupu ve společnosti. Zdůrazňují důležitost vlídnosti, sebeovládání, dobrého úsudku a slušného chování v domech jiných lidí a při stolování.
Výrazem pesimistická literatura egyptologové označují skupinu textů, jež vyjadřují určitý postoj vůči životu a smrti, který se zdá být v rozporu s archeologickými doklady. Zatímco zádušní památky a pohřební výbava vyjadřují přesvědčení ve věčný život, tyto texty zpochybňují jistotu individuální nesmrtelnosti. Některé popisují děsivé společenské a hospodářské podmínky (které pravděpodobně nastaly za První přechodné doby) a jeden text je jedinečným příkladem reakce jednotlivce na osobní problémy a všeobecně nesnesitelné podmínky v zemi. Řadíme sem také některé pohřební hymny, jež představovaly součást pohřebních zvyků ve Střední a Nové říši.
Ve velkých chrámových komplexech zvláště v Nové říši a Řecko-římské době se nachází hojnost nápisů o rituálech, které se zde kdysi konaly. Scény a doprovodné texty na stěnách těchto staveb zachycují nejen pravidelné rituály na počest bohů a králů, ale také božské svátky, korunovaci vladaře, zakládání chrámů a zasvěcovací obřady. Jsou zde rovněž vyobrazení velkých vojenských úspěchů krále. Některé chrámové nápisy zahrnují hymny, které se zpívaly v průběhu obřadů a svátků.
Jedna vláda – krále Achnatona – představuje zlom v tradičním náboženství a hymny zaznamenané na stěnách hrobek dvořanů v Achetatonu (Amarně), novém hlavním městě, jež Achnaton vybudoval, zachycují některé detaily o doktríně a vzývání Atona, boha uctívaného jen v tomto období. Obsahovaly myšlenky, které se objevují u dřívějších hymnů vztahujících se k jiným bohům, a vyjadřovaly jedinečný monoteistický aspekt Atonova kultu.
Písemné doklady o osobním náboženství jsou relativně řídké, avšak unikátní soubor votivních hymnů, jež se objevují většinou na stélách z vesnice řemeslníků v Dér el-Medíně, obsahuje informace o osobní zbožnosti, pokoře a pojetí božské odplaty a vykoupení.
Významnou úlohu hrála také magie; nejenže zajišťovala přetrvávání krále a státu, ale rovněž umožňovala lidem dosáhnout určitých cílů. Jeden důležitý pramen, lékařské papyry, naznačují, že pacientům se dostávalo léčby prostřednictvím „rozumových“ i „magických“ postupů.
Většina z výše popsaných náboženských textů se dochovala na zádušních stavbách, chrámech, pohřebních předmětech, stélách nebo papyrech. Jedna skupina papyrů, školní cvičení z Nové říše, někdy představují jediné dochované případy ranějších děl. Tato cvičení měla zlepšovat literární a etické standardy žáků. Modely, jež jim byly vybrány k opisování, zahrnovaly klasické texty jako naučení, modlitby, hymny k bohům a časem jim učitelé přidávali modelové dopisy. Tato forma představující korespondenci mezi učiteli a žáky zavdala vychovatelům příležitost vyzdvihnout vzdělávací a morální hodnoty.
Egyptské civilizaci rozumíme důkladněji než jiným raným společnostem, protože vedle archeologických dokladů máme množství světských i náboženských textů. Z nich je možné čerpat přehled o jejich myšlenkách, představách a víře. Písemné prameny, které můžeme přeložit a vyložit, známe již od počátku historických období (asi 3100 př. Kr.); texty z časnějších (předdynastických) dob dosud unikají úplné interpretaci, i když někdy je možné objasnit některé aspekty předdynastické kultury extrapolováním informací z písemných pramenů z pozdějších dob.
Hlavní prameny, jež nám poskytují informace o náboženských představách Egypťanů, zahrnují texty psané na papyrech, stélách, ostrakách (keramické střepy či úlomky vápence), psacích tabulkách a stěnách hrobek a chrámů a rovněž popisy pořízené egyptskými i klasickými autory. Nicméně i ti nejsvědomitější klasičtí autoři někdy docházeli k absurdním závěrům ohledně významu památek; například pyramidy se interpretovaly různě, buď jako Josefovy sýpky, astronomické struktury nebo místa královských pohřbů.
V dřívějších staletích tvořila hlavní překážku snahám o porozumění egyptské civilizaci skutečnost, že badatelé neuměli přečíst a přeložit egyptské hieroglyfy. Tato znalost byla ztracena na konci Řecko-římské doby a hieroglyfy začaly být považovány za pouhé magické symboly spíše než způsob psaní, který vyjadřuje syntax, gramatiku a slovní zásobu jazyka, jímž se hovořilo po více než 3000 let.
Toto zcela chybné pojetí začali šířit klasičtí autoři, a protože evropští cestovatelé a badatelé, kteří Egypt navštívili ve středověku a renesanci, se v podstatě spoléhali na klasické popisy, většina z nich tuto myšlenku přijala a dále šířila. Lpění na této představě zásadně bránilo pokusům o rozluštění hieroglyfů logickým a správným způsobem.
Průlomu v luštění dosáhl francouzský vědec Champollion na počátku 19. století, a egyptologové tak konečně mohli porozumět textům a překládat je. Jakmile toto bylo možné, rychle přehodnotili dřívější představu, že Egypt byl tajemnou a bázeň nahánějící civilizací, která vytvořila ohromné monumenty, podivné umělecké formy a poutavé náboženské představy a zvyklosti. Jak se rozšiřovala znalost hieroglyfů a příbuzného hieratického a démotického písma, bylo možné přeložit většinu textů, a tak se odhalila bohatá literární tradice. Dodnes nicméně zůstávají některé oblasti překladů a interpretací, zejména vzhledem k náboženským textům, předmětem debat a diskusí.
Hodnota literárních pramenů spočívá v tom, že mohou doplnit archeologické doklady a někdy dokonce nabídnout odlišnou perspektivu. Archeologie může přinejlepším přinést omezený a někdy nevyvážený pohled na společnost, kdežto literární prameny nám poskytují přímý přístup k jejím představám, víře, důvtipu a humoru, radostem a zármutku. Někdy literatura přináší hledisko, které se zdá být téměř protichůdné k materiálním dokladům.
Například archeologické nálezy z Egypta vyvolávají dojem, že víra v trvání existence po smrti byla univerzální a nezpochybnitelná. K dosažení tohoto cíle společnost vyhrazovala ohromné lidské i materiální zdroje. Některé texty však naznačují, že v dobách společenského úpadku někteří lidé tuto jistotu zpochybňovali. Přes propracované a nákladné pohřební opatření vznášejí některé literární památky otázku o lidské nesmrtelnosti a připomínají, že nikdo se nevrátil z říše mrtvých, aby potvrdil skutečnost zádušní existence. S tímto vědomím naznačují, že je lepší užívat si radostí života, dokud je to možné.
K modernímu porozumění chronologie a dějin Egypta přispělo několik starobylých Historií. Nejvýznamnější z nich je práce Manétha, egyptského kněze z chrámu Sebennytu v deltě. Jeho znalost egyptských hieroglyfů a řečtiny a jeho zkušenost z první ruky ohledně náboženských představ a zvyklostí mu přinesly nezbytné znalosti a informace k sepsání řady knih, jež pokrývaly různé oblasti, včetně náboženství, rituálů a svátků. Jeho nejdůležitější dílo Aegyptiaca (Dějiny Egypta) bylo kronikou egyptských králů. Sepsal je řecky v době vlády Ptolemaia II.
Coby kněz měl Manéthó přístup k původním seznamům a registrům, jež kněží sepisovali a uchovávali v chrámech a které mohl použít jako podklady pro svou knihu. Bohužel se do dnešních dob nedochovala žádná úplná kniha Aegyptiaca. Máme jen editované výtahy v dílech židovského historika Josefa Flavia (asi 70 po Kr.), zkrácenou verzi v pracích křesťanského chronografa Africana (asi 220 po Kr.) a křesťanských autorů Eusebia (asi 320 po Kr.) a Syncella (asi 800 po Kr.), který zahrnul částečný záznam Manéthova díla do své knihy Dějiny světa od stvoření po Diokleciána. Podrobnosti, jež uvádějí Eusebius a Africanus, se bohužel často liší, takže Manéthó nemůže být považován za spolehlivý zdroj ve všech oblastech. Josefus kromě výtahů z Manéthova díla zmiňuje také Hyksósy, Josefa, Mojžíše a exodus.
Vedle Manéthových dějin poskytují částečné nebo neúplné doklady o egyptské chronologii staroegyptské seznamy králů, zaznamenané na stěnách hrobek a chrámů. Zahrnují Turínský královský seznam (vláda Ramesse II., asi 1250 př. Kr.), Palermskou desku (5. dynastie), seznam abydoský (vláda Sethiho I., asi 1300 př. Kr.), seznam karnacký (vláda Thutmose III., asi 1450 př. Kr.) a seznam sakkárský (vláda Ramesse II.). Účel těchto seznamů byl náboženský a rituální, nebyly zamýšleny jako historické záznamy. Proto bohužel nezachycují úplné a správné seznamy vládců. Některé jsou navíc poškozeny, takže některá královská jména se nedochovala.
Klasičtí cestovatelé navštěvovali Egypt ve velkém počtu, přitahováni civilizací, jež byla v době římského impéria již více než 3000 let stará. Některé jejich popisy, založené na vlastních pozorováních,předkládají jedinečný pohled na Egypt. Jelikož jezdili do Egypta v době, kdy většina památek byla ještě převážně neporušená, a jelikož viděli staroegyptské tradice a zvyky, jak se dosud provádějí, jejich popisy často zahrnují významné informace, které není možné získat z jiných zdrojů.
Nejznámější z těchto slavných autorů, Hérodotos, navštívil Egypt kolem roku 450 př. Kr. Ve svých dílech se pokusil o nebývalé rozlišování mezi přesnými historickými fakty a fantastickými výklady. V Knize II svého slavného popisu konfliktu mezi Persií a Řeckem, který je znám pod názvem Dějiny,2 odbočuje k rozpravě o Egyptu a jeho civilizaci. Tento popis egyptských dějin a geografie je nejstarší dochovanou komplexní studií cizího pozorovatele.
I přes několik nedostatků a nepřesností zůstává tato kniha hlavním zdrojem pro zkoumání starověkého Egypta, zejména pasáže zabývající se mumifikací a některými aspekty náboženství. V pozdějších dobách evropští cestovatelé brali Hérodota jako velkého znalce starověkého Egypta a jeho díla inspirovala i další klasické autory, jako Diodora Sicilského, který navštívil Egypt roku 59 př. Kr. Diodorus Sicilský se zabýval Egyptem v prvním z dvanácti svazků obsahujících jeho Dějiny světa a využíval při tom vlastních zkušeností i informací pocházejících od dřívějších klasických autorů.
Geograf Strabó napsal krátkou práci o geografii Egypta. Tvořila poslední ze sedmi dílů jeho Geographia, které obsahovaly množství faktů o římském světě, v němž žil. Doprovázel do Egypta svého přítele, římského prefekta Aelia Galla roku 25/24 př. Kr. a zřejmě cestoval až k prvnímu kataraktu. Jeho dílo zahrnuje topografický seznam devadesáti devíti měst a sídlišť a popis přírodního bohatství země. Vypráví o pyramidách, hrobkách a chrámech a zabývá se také náboženskými kulty. Proslavený je jeho popis Memnonových kolosů, dvou obrovských soch na thébské planině, jež kdysi lemovaly chrám Amenhotepa III., neboť popsal „div“ spojený se severní sochou, která měla údajně za úsvitu „zpívat“.
Jiný autor, Plinius Starší (23 – 79 po Kr.), se rovněž věnoval Egyptu ve svém díle Historia Naturalis, jenž obsahuje jeden z nejstarších klasických popisů Velké sfingy v Gíze. Řecký autor Plútarchos (asi 50 – 120 po Kr.) přináší odlišný druh informací o egyptském náboženství. Jeho dílo Moralia se soustředí na jeden aspekt tohoto tématu a dnes představuje nejúplnější verzi egyptského mýtu o Usirovi a Esetě (De Iside et Osiride).
Ačkoli na tento mýtus odkazují mnohé egyptské texty vytesané na stěnách hrobek a chrámů, nedochovalo se žádné úplné vyprávění tohoto příběhu v egyptském jazyce. Plútarchovo vyprávění, i když může být více řecké nežli čistě egyptské, tedy představuje dosti věrný nástin mýtu. Středověcí a renesanční badatelé jej využívali jako jedinečný zdroj pro studium egyptských náboženských představ.
Starověcí Egypťané rovněž zanechali hojnost náboženských textů, jež se vyvíjely po 3000 let. Hlavní skupiny (kterým se budeme věnovat podrobněji v následujících kapitolách) tvoří zádušní texty ve formě souboru říkadel či výroků, které byly vytvořeny pro zajištění přežití jednotlivců po smrti; mýty, které měly objasňovat stvoření světa a úlohu bohů; mudroslovná literatura, jež poskytovala mladým učencům rady o morálce a etice; pesimistická literatura zpochybňující egyptskou víru v posmrtnou existenci; chrámové nápisy, jež uchovaly podrobnosti o rituálech a dalších využitích chrámů; hymny na Atona přinášející informace o amarnské „herezi“; a texty, které objasňují osobní náboženskou víru a používání magie v medicíně i v jiné souvislosti.
Nejstarší písemné (hieroglyfické) doklady byly nalezeny v náboženském kontextu. Kromě toho, že hieroglyfy zachycovaly psanou podobu egyptského jazyka, byly také považovány za prostředek, jak je možné přivést k životu pojmy nebo události, a to prostřednictvím působení magie. Hieroglyfické formy samy o sobě jsou vizuálně atraktivní a mnohdy zachycují přírodní krásy egyptské fauny a flóry. Obyčejně byly psány či tesány s velkou zručností.
Hlavní účel písma však nebyl dekorativní, protože texty se často zaznamenávaly v hrobkách a na pohřebních předmětech, jež nebylo možné spatřit po zapečetění pohřbu. Ačkoli kurzivních forem písma, hieratické a démotické, se hojně využívalo pro světské a obchodní potřeby, nikdy nebyl opomíjen skutečný náboženský význam písma; proces psaní považovaný za duchovní úkol, měl vždy obohatit písaře i příjemce textu.
Pokud jde o zádušní texty, nejstarší příklady pocházejí ze Staré říše. Ke konci tohoto období (5. a 6. dynastie), když se omezily rozměry a kvalita pyramid, králové začali své pohřby doprovázet soubory říkadel, zřejmě aby zajistili náhradní prostředky k ochraně svých hrobek a k získání přístupu do nebes, kde budou přijati bohy. Tyto magické texty se zapisovaly na vnitřní stěny pyramid za 5., 6. a 7. dynastie v Sakkáře. Dnes jsou známy jako Texty pyramid a představují nejstarší soubor náboženských textů na světě. Texty pyramid se pravděpodobně omezovaly jen na královské využití a měly zajistit, aby král dosáhl nesmrtelnosti.
Ve Střední říši nicméně došlo k demokratizaci náboženských a posmrtných představ a vyvinula se jiná říkání pro potřeby nekrálovských zemřelých. Zapisovaly se na rakve a dnes jsou známy jako Texty rakví. Opět měly zemřelému napomoci k bezpečné cestě na onen svět a zajistit mu nesmrtelnost a pokračování pohodlného života v říši mrtvých. Během Nové říše byly Texty pyramid a Texty rakví zcela nahrazeny tzv. zádušními knihami. Nejslavnější z nich Egypťané nazvali „Knihou vycházení do dne“, dnes ji známe jako Knihu mrtvých.
Říkadla obsažená v těchto knihách sloužila jako magická opatření k zajištění vzkříšení zemřelého a jeho bezpečí na onom světě. Rovněž souvisela s rituály prováděnými při pohřbu a v následujícím zádušním kultu pro zemřelého majitele. Vyobrazení a nápisy z těchto knih poskytovaly v této době téma i pro nástěnné scény uvnitř skalních hrobek. U nekrálovských pohřbů byl majitel vybaven papyrovým svitkem popsaným Knihou mrtvých, aby ho ochránila na obtížné cestě na onen svět. Popsaný papyrový svitek byl mnohem levnější verzí dřívějších Textů pyramid a Textů rakví, což nyní zpřístupnilo tyto náboženské výsady a výhody mnohem většímu počtu lidí.
Další texty, které se objevují v nekrálovských hrobkách velmožů a hodnostářů od Staré říše, měly ochraňovat postavení zemřelého majitele v zásvětí a zaopatřit jej věčnými dodávkami jídla. Autobiografie zachycovaly hodnost, tituly a rodinné vztahy majitele a rovněž vyjmenovávaly jeho nejrůznější ctnosti, aby zajistily, že se bude těšit stejnému postavení na onom světě. Seznamy obětin obsahovaly požadavky na jídlo a další potřeby zemřelého a odvolávaly se na boha Anupa nebo na královský výnos, aby tak zajišťovaly věčný a nezničitelný zdroj potravin ve formě psaného menu.
Egyptská literatura zahrnuje rovněž hojnost mýtů, z nichž jedny z nejstarších a nejvýznamnějších jsou kosmogonie (mýty o stvoření). Egypťané věřili, že stvoření světa zapříčinila božská myšlenka a promluva. Některá náboženská centra spravovali mocní kněží, kteří ve Staré říši vyzdvihovali kult vlastního boha a vyvíjeli samostatné teologie. Každá z nich zahrnovala mytologické objasnění úlohy hlavního boha příslušného centra ve stvoření světa, ostatních bohů a lidstva.
Nejvýznamnější z těchto kosmogonií se rozvinuly v Héliopoli, Memfidě, Hermopoli a v Nové říši i v Thébách. Objasňovaly původ světa a ukazovaly prostředky, jimiž se stvoření mělo udát. Další významné mýty se soustředily kolem slunečního boha Rea a kolem života, smrti a vzkříšení Usira.
Mudroslovná literatura představuje hlavní žánr, který se vyvinul ve Staré říši a přetrval až do Pozdní doby. Přináší nejstarší písemné záznamy morálních a etických pravidel. Tato „naučení“ posvěcovali bohové. Ve Staré a Střední říši se sepisovala zpravidla jako proslovy krále, vezíra nebo velkého mudrce k jeho schovancům – mladým chlapcům z rodin vyšší třídy, které vychovával jako budoucí dvořany a úředníky. V pozdějších dobách, kdy se naučení používala také k vyučování dětí ze středních vrstev, byla prezentována coby rady udílené otcem k synovi. Texty přinášejí podrobný přehled o tom, jak se lidé mají chovat a jak dosáhnout postupu ve společnosti. Zdůrazňují důležitost vlídnosti, sebeovládání, dobrého úsudku a slušného chování v domech jiných lidí a při stolování.
Výrazem pesimistická literatura egyptologové označují skupinu textů, jež vyjadřují určitý postoj vůči životu a smrti, který se zdá být v rozporu s archeologickými doklady. Zatímco zádušní památky a pohřební výbava vyjadřují přesvědčení ve věčný život, tyto texty zpochybňují jistotu individuální nesmrtelnosti. Některé popisují děsivé společenské a hospodářské podmínky (které pravděpodobně nastaly za První přechodné doby) a jeden text je jedinečným příkladem reakce jednotlivce na osobní problémy a všeobecně nesnesitelné podmínky v zemi. Řadíme sem také některé pohřební hymny, jež představovaly součást pohřebních zvyků ve Střední a Nové říši.
Ve velkých chrámových komplexech zvláště v Nové říši a Řecko-římské době se nachází hojnost nápisů o rituálech, které se zde kdysi konaly. Scény a doprovodné texty na stěnách těchto staveb zachycují nejen pravidelné rituály na počest bohů a králů, ale také božské svátky, korunovaci vladaře, zakládání chrámů a zasvěcovací obřady. Jsou zde rovněž vyobrazení velkých vojenských úspěchů krále. Některé chrámové nápisy zahrnují hymny, které se zpívaly v průběhu obřadů a svátků.
Jedna vláda – krále Achnatona – představuje zlom v tradičním náboženství a hymny zaznamenané na stěnách hrobek dvořanů v Achetatonu (Amarně), novém hlavním městě, jež Achnaton vybudoval, zachycují některé detaily o doktríně a vzývání Atona, boha uctívaného jen v tomto období. Obsahovaly myšlenky, které se objevují u dřívějších hymnů vztahujících se k jiným bohům, a vyjadřovaly jedinečný monoteistický aspekt Atonova kultu.
Písemné doklady o osobním náboženství jsou relativně řídké, avšak unikátní soubor votivních hymnů, jež se objevují většinou na stélách z vesnice řemeslníků v Dér el-Medíně, obsahuje informace o osobní zbožnosti, pokoře a pojetí božské odplaty a vykoupení.
Významnou úlohu hrála také magie; nejenže zajišťovala přetrvávání krále a státu, ale rovněž umožňovala lidem dosáhnout určitých cílů. Jeden důležitý pramen, lékařské papyry, naznačují, že pacientům se dostávalo léčby prostřednictvím „rozumových“ i „magických“ postupů.
Většina z výše popsaných náboženských textů se dochovala na zádušních stavbách, chrámech, pohřebních předmětech, stélách nebo papyrech. Jedna skupina papyrů, školní cvičení z Nové říše, někdy představují jediné dochované případy ranějších děl. Tato cvičení měla zlepšovat literární a etické standardy žáků. Modely, jež jim byly vybrány k opisování, zahrnovaly klasické texty jako naučení, modlitby, hymny k bohům a časem jim učitelé přidávali modelové dopisy. Tato forma představující korespondenci mezi učiteli a žáky zavdala vychovatelům příležitost vyzdvihnout vzdělávací a morální hodnoty.
Žádné komentáře:
Okomentovat