POČÁTKY EGYPTSKÉ CIVILIZACE
Egyptská civilizace přetrvala více než 3000 let a během této doby, ačkoli docházelo ke změnám a vývoji, se udržovala zjevná kontinuita v umění, architektuře, výzdobě, zádušních zvycích, náboženských představách a předmětech denní potřeby. Oporu tvořily představy a víra, jež se vyvinuly v nejčasnějších historických obdobích a zůstaly nezměněny po většinu egyptských dějin. Osobitou povahu této civilizace může potvrdit návštěva sbírky egyptských předmětů v muzeu nebo pohled na starověké památky v Egyptě – až do Řecko-římské doby máme jen nemnohé viditelné doklady o vlivu jiných národů, a to i přesto, že Egypt v různých obdobích dějin dobyli Hyksósové, Asyřané a Peršané. V době, kdy tito cizí vládci dorazili, však již byla egyptská kultura tak silně zavedena, že kulturní vliv příchozích byl minimální. Cizí vlivy byly vstřebány a egyptianizovány.
Během formativního období byla země chráněna před vnější hrozbou svými přírodními geografickými hranicemi. Na rozdíl od některých soudobých starověkých civilizací na Předním východě nebyla neustále dobývána a obsazována. Deltu a údolí obklopovaly ze všech stran moře a pouště. Středozemní moře tvořilo severní hranici, a ačkoli nakonec otevřelo obchodní cesty mezi Egyptem a severně ležícími zeměmi, původně sloužilo jako efektivní odstrašující prostředek pro útočníky.
Na jihu ležela Núbie, kterou Egypt účinně ovládal již od Staré říše, takže byl zajištěn nerušený přístup k místním komoditám, např. kameni. V období Střední a Nové říše egyptské vojenské působení v této oblasti podnítilo vznik pevností, jež usnadňovaly podmanění obyvatel a umožňovaly skladování místních zásob zlata. Zdejší obyvatelstvo přejalo egyptské zvyklosti a představy a vzájemný vztah se obrátil až za 25. dynastie, kdy vládcové núbijského království úspěšně dobyli Egypt.
Západně od Egypta se rozkládá Libyjská poušť s hrstkou oáz. Egypťané obchodovali se dvěma národy z této oblasti, Cehenu a Cemehu, a vysílali výpravy k potlačení drobných konfliktů. S kontrolováním tohoto území neměl Egypt potíže až do 20. dynastie, kdy došlo k pokusům o invazi ze strany koalice Libu a mořských národů. Od nejstarších dob hrála významnou roli jedna z oáz, Fajjúm, jež leží nejblíže k údolí. Ve Střední říši se zde nacházelo sídlo královské vlády a rezidence. Fajjúm není pravou oázou, neboť je vyživován nilským přítokem, který se dnes nazývá Bahr Júsuf, a byl vždy úžeji spojen s egyptskými dějinami než ostatních pět západních oáz.
Egypt byl vždy nejvíce zranitelný vůči vnějšímu napadení na východní frontě. V její jižní části tvořilo přírodní hranici Rudé moře, avšak na severu na Sinajském poloostrově vedly cesty spojující Egypt s Palestinou. Předpokládá se, že pokud do Egypta pronikli vetřelci kolem roku 3400 př. Kr., bylo to touto cestou. V pozdějších dobách Egypťané vysílali tímto směrem svá vlastní vojska a rovněž touto cestou se do delty dostali dobyvatelé, jako Asyřané, Peršané či Alexandr Veliký. Východní hranici také neustále narušovali obyvatelé pouště, kteří se po tomto území potulovali.
Bez nutkavé potřeby zahánět vlny nepřátel či bojovat s nestálostí nepředvídatelného klimatu mohli Egypťané zakládat usedlé komunity, produkovat hojnost potravin a věnovat velké množství času a úsilí rozvoji jedinečné a osobité civilizace. Přírodní zdroje jako zásoby kamene a nerostných surovin je povzbuzovaly k budování monumentálních staveb a výrobě kvalitních nástrojů, zbraní a šperků. Produkovali i dostatečný nadbytek materiálů, aby mohli obchodovat s tovarem, jenž zahrnoval nejkvalitnější dřevo ze Syropalestiny, které Egypt postrádal.
Egypťané, jejichž základní potřeby uspokojovaly bohaté přírodní zdroje vlastní země, měli dostatek volného času hloubat nad původem vesmíru a stvořením bohů a lidí a teoretizovat o tom, jak a kde pokračuje život po smrti. Dostávalo se jim rovněž svobody produkovat památky a posvátné předměty podle svých náboženských potřeb. Celý systém spočíval na relativně stabilní a dobře uspořádané politické struktuře, soustředěné kolem božského královského úřadu.
Během formativního období byla země chráněna před vnější hrozbou svými přírodními geografickými hranicemi. Na rozdíl od některých soudobých starověkých civilizací na Předním východě nebyla neustále dobývána a obsazována. Deltu a údolí obklopovaly ze všech stran moře a pouště. Středozemní moře tvořilo severní hranici, a ačkoli nakonec otevřelo obchodní cesty mezi Egyptem a severně ležícími zeměmi, původně sloužilo jako efektivní odstrašující prostředek pro útočníky.
Na jihu ležela Núbie, kterou Egypt účinně ovládal již od Staré říše, takže byl zajištěn nerušený přístup k místním komoditám, např. kameni. V období Střední a Nové říše egyptské vojenské působení v této oblasti podnítilo vznik pevností, jež usnadňovaly podmanění obyvatel a umožňovaly skladování místních zásob zlata. Zdejší obyvatelstvo přejalo egyptské zvyklosti a představy a vzájemný vztah se obrátil až za 25. dynastie, kdy vládcové núbijského království úspěšně dobyli Egypt.
Západně od Egypta se rozkládá Libyjská poušť s hrstkou oáz. Egypťané obchodovali se dvěma národy z této oblasti, Cehenu a Cemehu, a vysílali výpravy k potlačení drobných konfliktů. S kontrolováním tohoto území neměl Egypt potíže až do 20. dynastie, kdy došlo k pokusům o invazi ze strany koalice Libu a mořských národů. Od nejstarších dob hrála významnou roli jedna z oáz, Fajjúm, jež leží nejblíže k údolí. Ve Střední říši se zde nacházelo sídlo královské vlády a rezidence. Fajjúm není pravou oázou, neboť je vyživován nilským přítokem, který se dnes nazývá Bahr Júsuf, a byl vždy úžeji spojen s egyptskými dějinami než ostatních pět západních oáz.
Egypt byl vždy nejvíce zranitelný vůči vnějšímu napadení na východní frontě. V její jižní části tvořilo přírodní hranici Rudé moře, avšak na severu na Sinajském poloostrově vedly cesty spojující Egypt s Palestinou. Předpokládá se, že pokud do Egypta pronikli vetřelci kolem roku 3400 př. Kr., bylo to touto cestou. V pozdějších dobách Egypťané vysílali tímto směrem svá vlastní vojska a rovněž touto cestou se do delty dostali dobyvatelé, jako Asyřané, Peršané či Alexandr Veliký. Východní hranici také neustále narušovali obyvatelé pouště, kteří se po tomto území potulovali.
Bez nutkavé potřeby zahánět vlny nepřátel či bojovat s nestálostí nepředvídatelného klimatu mohli Egypťané zakládat usedlé komunity, produkovat hojnost potravin a věnovat velké množství času a úsilí rozvoji jedinečné a osobité civilizace. Přírodní zdroje jako zásoby kamene a nerostných surovin je povzbuzovaly k budování monumentálních staveb a výrobě kvalitních nástrojů, zbraní a šperků. Produkovali i dostatečný nadbytek materiálů, aby mohli obchodovat s tovarem, jenž zahrnoval nejkvalitnější dřevo ze Syropalestiny, které Egypt postrádal.
Egypťané, jejichž základní potřeby uspokojovaly bohaté přírodní zdroje vlastní země, měli dostatek volného času hloubat nad původem vesmíru a stvořením bohů a lidí a teoretizovat o tom, jak a kde pokračuje život po smrti. Dostávalo se jim rovněž svobody produkovat památky a posvátné předměty podle svých náboženských potřeb. Celý systém spočíval na relativně stabilní a dobře uspořádané politické struktuře, soustředěné kolem božského královského úřadu.
Žádné komentáře:
Okomentovat