Nenálada?

Znáte to... Někdy se na vás všechno svalí a máte pocit, že celej svět se proti vám spikl. Všechno a všichni. Nálada víceméně pod bodem mrazu. A když už venku to slunko vysvitne, tak jenom proto, aby si do vás rýplo. A tak nějak se mi stalo včera. Celej den v pohodičce největší, pak přijdu domů a stačí jedna jediná blbá myšlenka, já hodinu vejrám z okna jak babka s alzheimerem a cítím se stále hůř a hůř...

A když nakonec hledáte oporu u někoho, koho máte doopravdy moc rádi a ono se to nakonec zvrtne v pravý opak, je to už moc špatné :-( Celý půlrok to není ideální a jediný, čím vás uklidňují jsou větičky typu: Asi potřebuju víc času.... a podobně. Jenže ono to nikdy není tak špatné, jak by se mohlo zdát.. A pak víra v něco lepšího je až moc silná na to, aby to člověk vzdával. A pak, vzdávat něco, to já nedělám.

Jenže ona tahle dobrá víra a nálada netrvají věčně. Trpělivost moje má taky své meze. Jde jen o to, jak moc se člověk chce snažit být rozumný. Jak moc si myslí, že ho to velký rozhodnutí bude mrzet, až už to nepůjde vrátit zpátky. Tohle já jsem nikdy neuměla. Taky proto jsem nikdy nezůstala sama. Aspoň ne dlouho. Taky proto mám za sebou takové zkušenosti, které mám. Taky proto jsem u jistých osob tak populární. Ale mě je úplně jedno, co si o mě myslí ostatní lidi. Potřebuju je ke svému životu? Ani omylem...

Já teď ani vlastně nevím, co chci.. udělat, napsat.. to je jedno. Vím, že se schovávám jak želva a nechci se bavit vůbec s nikým. Taky co říct? Pořád to samé říkat mě nebaví, protože se současný stav zatím snad vůbec nezměnil. Navíc já nejsem žádná gramofonová deska. Chci v sobě najít tu sílu... Sílu, abych nahlas vyslovila všechno to, co být vysloveno musí.