D) Mumie
Od poloviny 19. století značně přispívá vědecké zkoumání egyptských mumifikovaných lidských3 i zvířecích4 pozůstatků k našim znalostem o mumifikačních metodách a pohřebních zvyklostech, ale také o onemocněních, stravovacích návycích a rodinných vztazích. Od renesance (16. – 17. století) přiváželi zámožní cestovatelé mumie do Evropy a Ameriky jako suvenýry a kuriozity a někdy je „rozvinovali“ pro pošetilé obveselení lidí, které majitel k tomu zvláště pozval. Několik seriózních badatelů nicméně shromažďovalo informace o procesu mumifikace a starověkých pohřebních zvyklostech.
Jeden z těchto pionýrů, chirurg Thomas Joseph Pettigrew (1791 – 1865), rozvinul a prozkoumal mnoho mumií. Jeho předvádění se konala na různých místech v Londýně před šlechtickým, lékařským, vědeckým i literárním publikem. Své pečlivě zaznamenávané postupy a objevy publikoval roku 1842 ve svém díle History of Egyptian Mummies and an Account of the Worship and Embalming of Sacred Animals (Dějiny egyptských mumií a popis uctívání a balzamování posvátných zvířat).
Další významnou zprávu uveřejnili roku 1828 členové Leedsovy filozofické a literární společnosti. Roku 1824 získali mumii od britského generálního konzula v Egyptě, Henryho Salta, a při speciálně svolaném shromáždění ji pitvali a zkoumali. Další pionýrskou práci podnikl Grafton Elliot Smith (1871 – 1937), profesor anatomie na School of Medicine v Káhiře. Provedl vědeckou studii tisíců lidských pozůstatků nalezených během archeologického průzkumu v Núbii,5 a také prozkoumal královské mumie v Káhirském muzeu.6 Na základě této své práce byl schopen sepsat první souhrnný vědecký příspěvek o mumifikaci a určit hlavní fáze tohoto procesu.7 Jiný významný projekt podnikl výzkumný tým na University of Manchester pod vedením dr. Margaret Murrayové. Roku 1908 rozvinuli a pitvali dvě mumie z univerzitní sbírky.8
Tato raná zkoumání měla velký význam, neboť ukázala, že mumie je možné zkoumat vědecky, místo aby byly pouze „rozvinovány“ jako kuriozity. Také prokázala, že tato práce přináší doklady o onemocněních, životních podmínkách a pohřebních zvyklostech. Další vědci a badatelé následně navazovali na tyto základy, provedla se radiologická vyšetření královských mumií v Káhirském muzeu a podrobná vyšetření jednotlivých vládců, včetně Ramesse II.,9 Tutanchamona10 a těla nalezeného v hrobce 5511 v Thébách (Luxoru). Zkoumání mumií se ve 20. století značně usnadnilo díky odborným znalostem, kterých dosáhly různé multidisciplinární týmy, a díky přístupu k celé řadě lékařských a vědeckých postupů. Vykopávky těmto vědcům navíc přinesly velké množství lidských i zvířecích mumií, na nichž mohli provádět svá vyšetření.
Od roku 1973 tým Manchester Egyptian Mummy Research Project zavedl a vyvíjí metodologii na zkoumání mumifikovaných pozůstatků, kterou přijali mnozí další badatelé.12 Jedním z hlavních cílů tohoto projektu je získávat z mumií doklady o onemocněních, stravovacích návycích a pohřebních zvyklostech. Byly vyvinuty různé metody na zjištění onemocnění: vzorky tkání, jež se z vnitřku mumie odebírají virtuálně nedestruktivní metodou endoskopie, se podrobují histologickému vyšetření, které umožňuje zkoumat mikroskopické struktury tkáně a rozpoznat jakékoli náznaky nemocí. Další prostředky k této práci poskytují imunohistochemie a elektronové mikroskopy, které značně zvyšují možnosti rozpoznávání buněčných složek a umožňují histologům dosáhnout mnohem většího rozlišení detailní struktury buněk ve vzorcích.13
Roku 1995 rozběhl manchesterský tým společný projekt s egyptským ministerstvem zdravotnictví v Káhiře na stanovení epidemiologického profilu jednoho určitého onemocnění, schistosomiazy, porovnáváním vzorků ze starověku a moderní doby. Aby bylo možné získat širokou škálu vzorků pro tento výzkum, byla v Manchesteru založena první Mezinárodní banka tkání staroegyptských mumií, jež má sloužit jako hlavní zdroj pro studium této i dalších chorob. Vyvinula se zvláštní technika – imunocytochemie – poprvé využívaná jako prostředek k diagnostikování přítomností schistosomiazy v nepatrném vzorku mumifikované tkáně.
Provádějí se rovněž zubní vyšetření u různých sbírek úplných mumií, mumifikovaných hlav i vysušených lebek. Ta přinesla obzvláště zajímavé poznatky ohledně onemocnění a stravovacích návyků. Bylo možné prokázat, že mouka používaná na přípravu chleba obsahovala mnoho nečistot (včetně písku a úlomků mlýnků), které způsobovaly opotřebování chrupu – běžný stav nalézaný u chrupu starých Egypťanů.
Byly zavedeny i další metody, pomocí nichž se stanovují rodinné vztahy mezi dvojicemi nebo skupinami mumií. Paleoserologie (studium krevních skupin u starověkých lidských pozůstatků) v této oblasti doznala jen omezených výsledků. Tato metoda má svá úskalí a omezení a nyní se všeobecně nahrazuje zkoumáním DNA. Pionýrská práce v polovině 80. let 20. století poprvé umožnila rozpoznat DNA u mumií a tento postup je nyní možné někdy využívat k potvrzení či vyvrácení domnělých rodinných vztahů mezi určitými mumiemi. V budoucnu snad bude možné zkoumat původ obyvatelstva a populační migrace a z hlediska studia onemocnění rozpoznávat virovou, bakteriální a parazitickou DNA v mumiích a tím odhalovat parazitické či dosud nezjištěné infekční choroby.
Zkoumání mumií rovněž rozšířilo naše znalosti o náboženských a pohřebních zvyklostech a o samotném procesu mumifikace. Vědecké studie se zabývaly použitím natronu jako dehydratačního prostředku při mumifikaci a ke zkoumání těl a dalších pohřebních předmětů se začala využívat radiologie. Laboratorní pokusy s mrtvými holuby, kuřaty, krysami a myšmi napomohly potvrdit popis mumifikace z díla Hérodota.14 Tento výzkum také prokázal, že vysoká hladina nečistot ve vzorcích natronu, využívání nového či recyklovaného natronu a optimální doba potřebná na mumifikaci představují faktory, jež mohly ovlivňovat odlišné výsledky dosahované u různých mumií.15
Při výzkumu mumií se hojně využívá radiologie – zcela nedestruktivní metoda. Umožňuje nejen studovat onemocnění na kostře a zbylých měkkých tkáních, ale také doplňuje doklady archeologického rázu ve vztahu k mumii, neboť ukazuje, jak každá z mumií zapadá do svého historického a kulturního kontextu. Radiograf může prokázat přítomnost pryskyřice a natronu (přírodních látek užívaných při mumifikaci) a ukázat, zda byly mezi obinadly, v nichž byla mumie uvězněna, vloženy amulety (posvátné ozdoby). Lze detekovat i další detaily jako opravy balzamovačů (nepravé údy, nepravé oči, podkožní vycpávky k docílení zaobleného, přirozeného tvaru mumie) a zpravidla je možné také zjistit, zda břišní a hrudní dutiny byly zbaveny orgánů a následně zaplněny plátnem nebo mumifikovanými vnitřnostmi.
Další vědecké studie zahrnují výzkum textilií spojených s mumiemi: zkoumají se obinadla a využívá se tenkovrstvá a plynová-kapalná chromatografie k oddělení a určení látek aplikovaných na obinadla během procesu mumifikace. Ukázalo se, že Egypťané používali na zavinování různé kvality plátna a že je napouštěli množstvím různých látek včetně pryskyřice, galbana a včelího vosku. Vyšetření rostlin a rostlinných pozůstatků nalezených uvnitř mumií také prokázalo, že ačkoli na zachování těla měly malý vliv, mohly poněkud odstraňovat zápach spojený s mumifikací a snad i odrazovat hmyz od napadání těla.
Vědecké zkoumání mumií obecně přidává nové informace k dosavadním poznatkům o starověkém Egyptě. Archeologické a literární doklady někdy mohou poskytovat zkreslený nebo neúplný obrázek o životě ve starém Egyptě, ale fyzická fakta získaná z vědeckých studií mohou přinést vyváženější pohled a mohou napomoci poopravit idealizovanou a přikrášlenou verzi životů Egypťanů, jak se často předkládá v moderních interpretacích této civilizace.
Tato kniha má ukázat, jak lze všechny tyto prameny kombinovat, abychom nahlédli do života, náboženských představ a zvyklostí Egypťanů. I s těmito bohatými doklady však je obtížné – a asi konec konců i nemožné – porozumět motivům a pojmům, jež poháněly a formovaly náboženské představy a principy lidí, které od nás dělí tisíce let a kteří své názory vyjadřovali složitostmi velice odlišného jazykového systému.Není jedna cesta, jak přistupovat k tématu egyptského náboženství: některé studie přijaly tematické schéma a soustředí se na specifické oblasti jako na bohy, mytologii, pohřební zvyklosti, pyramidy, chrámy a podobně, zatímco jiné přinášejí hloubkové výklady určitého božstva. Každá metoda má své výhody a nedostatky, avšak v této knize je námět zpracováván v chronologickém rámci a ukazuje, jak vznikly různé koncepty, představy a postupy a jak se udržely po pět tisíc let. Tímto způsobem lze ukázat, že náboženství tvořilo součást historického a politického systému starověkého Egypta. Přijetím lineárního přístupu k popsání a rozebrání náboženství se nicméně ukáže, že se neuskutečnil žádný vývoj od „primitivních“ k sofistikovanějším souborů představ. Většina hlavních konceptů se ustanovila ve Staré říši a hlavní vývoj později nastal ve Střední říši demokratizací náboženství, díky níž se stala osobní nesmrtelnost všeobecně dosažitelnou, a v amarnském období, kdy byl na krátkou dobu zaveden monoteismus. Ani příchod Řeků a Římanů a výrazné politické i společenské změny, jež doprovázely jejich vládu, nijak zásadně neovlivnily náboženské zvyklosti původních Egypťanů. Tito cizí vladaři ve skutečnosti podporovali egyptské náboženství, aby potvrdili své postavení faraonů, a starobylí bohové se svými kulty upadli do zapomnění až s příchodem křesťanství a následně islámu.
Od poloviny 19. století značně přispívá vědecké zkoumání egyptských mumifikovaných lidských3 i zvířecích4 pozůstatků k našim znalostem o mumifikačních metodách a pohřebních zvyklostech, ale také o onemocněních, stravovacích návycích a rodinných vztazích. Od renesance (16. – 17. století) přiváželi zámožní cestovatelé mumie do Evropy a Ameriky jako suvenýry a kuriozity a někdy je „rozvinovali“ pro pošetilé obveselení lidí, které majitel k tomu zvláště pozval. Několik seriózních badatelů nicméně shromažďovalo informace o procesu mumifikace a starověkých pohřebních zvyklostech.
Jeden z těchto pionýrů, chirurg Thomas Joseph Pettigrew (1791 – 1865), rozvinul a prozkoumal mnoho mumií. Jeho předvádění se konala na různých místech v Londýně před šlechtickým, lékařským, vědeckým i literárním publikem. Své pečlivě zaznamenávané postupy a objevy publikoval roku 1842 ve svém díle History of Egyptian Mummies and an Account of the Worship and Embalming of Sacred Animals (Dějiny egyptských mumií a popis uctívání a balzamování posvátných zvířat).
Další významnou zprávu uveřejnili roku 1828 členové Leedsovy filozofické a literární společnosti. Roku 1824 získali mumii od britského generálního konzula v Egyptě, Henryho Salta, a při speciálně svolaném shromáždění ji pitvali a zkoumali. Další pionýrskou práci podnikl Grafton Elliot Smith (1871 – 1937), profesor anatomie na School of Medicine v Káhiře. Provedl vědeckou studii tisíců lidských pozůstatků nalezených během archeologického průzkumu v Núbii,5 a také prozkoumal královské mumie v Káhirském muzeu.6 Na základě této své práce byl schopen sepsat první souhrnný vědecký příspěvek o mumifikaci a určit hlavní fáze tohoto procesu.7 Jiný významný projekt podnikl výzkumný tým na University of Manchester pod vedením dr. Margaret Murrayové. Roku 1908 rozvinuli a pitvali dvě mumie z univerzitní sbírky.8
Tato raná zkoumání měla velký význam, neboť ukázala, že mumie je možné zkoumat vědecky, místo aby byly pouze „rozvinovány“ jako kuriozity. Také prokázala, že tato práce přináší doklady o onemocněních, životních podmínkách a pohřebních zvyklostech. Další vědci a badatelé následně navazovali na tyto základy, provedla se radiologická vyšetření královských mumií v Káhirském muzeu a podrobná vyšetření jednotlivých vládců, včetně Ramesse II.,9 Tutanchamona10 a těla nalezeného v hrobce 5511 v Thébách (Luxoru). Zkoumání mumií se ve 20. století značně usnadnilo díky odborným znalostem, kterých dosáhly různé multidisciplinární týmy, a díky přístupu k celé řadě lékařských a vědeckých postupů. Vykopávky těmto vědcům navíc přinesly velké množství lidských i zvířecích mumií, na nichž mohli provádět svá vyšetření.
Od roku 1973 tým Manchester Egyptian Mummy Research Project zavedl a vyvíjí metodologii na zkoumání mumifikovaných pozůstatků, kterou přijali mnozí další badatelé.12 Jedním z hlavních cílů tohoto projektu je získávat z mumií doklady o onemocněních, stravovacích návycích a pohřebních zvyklostech. Byly vyvinuty různé metody na zjištění onemocnění: vzorky tkání, jež se z vnitřku mumie odebírají virtuálně nedestruktivní metodou endoskopie, se podrobují histologickému vyšetření, které umožňuje zkoumat mikroskopické struktury tkáně a rozpoznat jakékoli náznaky nemocí. Další prostředky k této práci poskytují imunohistochemie a elektronové mikroskopy, které značně zvyšují možnosti rozpoznávání buněčných složek a umožňují histologům dosáhnout mnohem většího rozlišení detailní struktury buněk ve vzorcích.13
Roku 1995 rozběhl manchesterský tým společný projekt s egyptským ministerstvem zdravotnictví v Káhiře na stanovení epidemiologického profilu jednoho určitého onemocnění, schistosomiazy, porovnáváním vzorků ze starověku a moderní doby. Aby bylo možné získat širokou škálu vzorků pro tento výzkum, byla v Manchesteru založena první Mezinárodní banka tkání staroegyptských mumií, jež má sloužit jako hlavní zdroj pro studium této i dalších chorob. Vyvinula se zvláštní technika – imunocytochemie – poprvé využívaná jako prostředek k diagnostikování přítomností schistosomiazy v nepatrném vzorku mumifikované tkáně.
Provádějí se rovněž zubní vyšetření u různých sbírek úplných mumií, mumifikovaných hlav i vysušených lebek. Ta přinesla obzvláště zajímavé poznatky ohledně onemocnění a stravovacích návyků. Bylo možné prokázat, že mouka používaná na přípravu chleba obsahovala mnoho nečistot (včetně písku a úlomků mlýnků), které způsobovaly opotřebování chrupu – běžný stav nalézaný u chrupu starých Egypťanů.
Byly zavedeny i další metody, pomocí nichž se stanovují rodinné vztahy mezi dvojicemi nebo skupinami mumií. Paleoserologie (studium krevních skupin u starověkých lidských pozůstatků) v této oblasti doznala jen omezených výsledků. Tato metoda má svá úskalí a omezení a nyní se všeobecně nahrazuje zkoumáním DNA. Pionýrská práce v polovině 80. let 20. století poprvé umožnila rozpoznat DNA u mumií a tento postup je nyní možné někdy využívat k potvrzení či vyvrácení domnělých rodinných vztahů mezi určitými mumiemi. V budoucnu snad bude možné zkoumat původ obyvatelstva a populační migrace a z hlediska studia onemocnění rozpoznávat virovou, bakteriální a parazitickou DNA v mumiích a tím odhalovat parazitické či dosud nezjištěné infekční choroby.
Zkoumání mumií rovněž rozšířilo naše znalosti o náboženských a pohřebních zvyklostech a o samotném procesu mumifikace. Vědecké studie se zabývaly použitím natronu jako dehydratačního prostředku při mumifikaci a ke zkoumání těl a dalších pohřebních předmětů se začala využívat radiologie. Laboratorní pokusy s mrtvými holuby, kuřaty, krysami a myšmi napomohly potvrdit popis mumifikace z díla Hérodota.14 Tento výzkum také prokázal, že vysoká hladina nečistot ve vzorcích natronu, využívání nového či recyklovaného natronu a optimální doba potřebná na mumifikaci představují faktory, jež mohly ovlivňovat odlišné výsledky dosahované u různých mumií.15
Při výzkumu mumií se hojně využívá radiologie – zcela nedestruktivní metoda. Umožňuje nejen studovat onemocnění na kostře a zbylých měkkých tkáních, ale také doplňuje doklady archeologického rázu ve vztahu k mumii, neboť ukazuje, jak každá z mumií zapadá do svého historického a kulturního kontextu. Radiograf může prokázat přítomnost pryskyřice a natronu (přírodních látek užívaných při mumifikaci) a ukázat, zda byly mezi obinadly, v nichž byla mumie uvězněna, vloženy amulety (posvátné ozdoby). Lze detekovat i další detaily jako opravy balzamovačů (nepravé údy, nepravé oči, podkožní vycpávky k docílení zaobleného, přirozeného tvaru mumie) a zpravidla je možné také zjistit, zda břišní a hrudní dutiny byly zbaveny orgánů a následně zaplněny plátnem nebo mumifikovanými vnitřnostmi.
Další vědecké studie zahrnují výzkum textilií spojených s mumiemi: zkoumají se obinadla a využívá se tenkovrstvá a plynová-kapalná chromatografie k oddělení a určení látek aplikovaných na obinadla během procesu mumifikace. Ukázalo se, že Egypťané používali na zavinování různé kvality plátna a že je napouštěli množstvím různých látek včetně pryskyřice, galbana a včelího vosku. Vyšetření rostlin a rostlinných pozůstatků nalezených uvnitř mumií také prokázalo, že ačkoli na zachování těla měly malý vliv, mohly poněkud odstraňovat zápach spojený s mumifikací a snad i odrazovat hmyz od napadání těla.
Vědecké zkoumání mumií obecně přidává nové informace k dosavadním poznatkům o starověkém Egyptě. Archeologické a literární doklady někdy mohou poskytovat zkreslený nebo neúplný obrázek o životě ve starém Egyptě, ale fyzická fakta získaná z vědeckých studií mohou přinést vyváženější pohled a mohou napomoci poopravit idealizovanou a přikrášlenou verzi životů Egypťanů, jak se často předkládá v moderních interpretacích této civilizace.
Tato kniha má ukázat, jak lze všechny tyto prameny kombinovat, abychom nahlédli do života, náboženských představ a zvyklostí Egypťanů. I s těmito bohatými doklady však je obtížné – a asi konec konců i nemožné – porozumět motivům a pojmům, jež poháněly a formovaly náboženské představy a principy lidí, které od nás dělí tisíce let a kteří své názory vyjadřovali složitostmi velice odlišného jazykového systému.Není jedna cesta, jak přistupovat k tématu egyptského náboženství: některé studie přijaly tematické schéma a soustředí se na specifické oblasti jako na bohy, mytologii, pohřební zvyklosti, pyramidy, chrámy a podobně, zatímco jiné přinášejí hloubkové výklady určitého božstva. Každá metoda má své výhody a nedostatky, avšak v této knize je námět zpracováván v chronologickém rámci a ukazuje, jak vznikly různé koncepty, představy a postupy a jak se udržely po pět tisíc let. Tímto způsobem lze ukázat, že náboženství tvořilo součást historického a politického systému starověkého Egypta. Přijetím lineárního přístupu k popsání a rozebrání náboženství se nicméně ukáže, že se neuskutečnil žádný vývoj od „primitivních“ k sofistikovanějším souborů představ. Většina hlavních konceptů se ustanovila ve Staré říši a hlavní vývoj později nastal ve Střední říši demokratizací náboženství, díky níž se stala osobní nesmrtelnost všeobecně dosažitelnou, a v amarnském období, kdy byl na krátkou dobu zaveden monoteismus. Ani příchod Řeků a Římanů a výrazné politické i společenské změny, jež doprovázely jejich vládu, nijak zásadně neovlivnily náboženské zvyklosti původních Egypťanů. Tito cizí vladaři ve skutečnosti podporovali egyptské náboženství, aby potvrdili své postavení faraonů, a starobylí bohové se svými kulty upadli do zapomnění až s příchodem křesťanství a následně islámu.
1 komentář:
Genial dispatch and this fill someone in on helped me alot in my college assignement. Say thank you you for your information.
Okomentovat